Existuje ještě křesťanský svět?

LOUISE PERRY

„Kulturní křesťanství se žene vpřed na zbytkové výpary toho pravého“, píše sloupkařka Wall Street Journal. Máme ještě nějaké důvody pro naději?

Tento článek jsem napsala v místní kavárně, jak to často dělávám. Dvě mladé ženy u sousedního stolu mluvily tak hlasitě, že jsem nemohla přeslechnout téma jejich rozhovoru, které se shodovalo s tématem, o kterém jsem psala: zánik křesťanství.

Rychle mi došlo, že mají odlišný názor než já. Jedna z mladých žen vyprávěla své kamarádce o hlubokých obavách o svého bratra, který nedávno konvertoval ke křesťanství. Podle jejího popisu byl tento krok tak excentrický, že naznačoval duševní nestabilitu. Obě se shodly, že křesťanství je ze své podstaty misogynní, o čemž prý svědčí skutečnost, že ženy nemohou v anglikánské církvi postoupit výše než na pozici vikáře (Dámy zřejmě nevěděly, že nejnovějším arcibiskupem z Canterbury je žena).

Také se zamýšlely nad tím, zda se bratr jedné z nich neobrátil ke Kristu pod vlivem influencera manosféry Andrewa Tatea (Ušlo jim, že pan Tate konvertoval k islámu). Se zděšením jsem z jejich rozhovoru zjistila, že obě tyto ženy pracují jako učitelky.

Moje domovská země, Británie, je technicky vzato stále křesťanskou zemí. Na rozdíl od USA zde neexistuje tradice oddělení církve od státu: biskupové mají formální politickou roli, panovník je hlavou anglikánské církve a téměř třetina státem financovaných škol je církevních.

V praxi však Británie křesťanskou zemí není. Stejně tak žádná jiná země západního světa. Neexistuje ani jediná evropská země, v níž by většina lidí uváděla týdenní účast na bohoslužbách.

Ano, některé celebrity a jednotlivci z intelektuální elity se v poslední době obrátili ke křesťanství, přičemž dokonce i vyhlášený ateista Richard Dawkins se nyní popisuje jako „kulturní křesťan“. Existuje však jen málo důkazů o tom, že dochází k oživení v širším měřítku.

Údaje o religiozitě jsou nejednoznačné. Otázky jako „Jak důležité je pro vás náboženství?“ a „Identifikujete se jako křesťan?“ nemusí nutně přinést užitečné výsledky, protože tyto otázky jsou příliš široké a odpovědi mohou znamenat cokoli.

Podobně je obtížné získat přehled o širších trendech, pokud se člověk příliš spoléhá na osobní zkušenost. Mé vlastní anglikánské církvi se daří dobře, a to jak z hlediska návštěvnosti, tak z hlediska darů. Celostátní čísla však ukazují, že můj manžel a já jsme mezi mladými lidmi výjimkou, protože chodíme na bohoslužby každý týden. Mám podezření, že naše vlastní církev roste jen proto, že jiné místní církve se zmenšují nebo dokonce zavírají. Vzestup megacírkví v posledních letech naznačuje, že se křesťané shlukují a opouštějí menší sbory ve prospěch těch větších. Církve s malým počtem stárnoucích věřících jsou mimo dohled a mimo mysl.

Nejkonkrétnějším znakem dnešní dechristianizace není počet členů sborů, ale změny v legislativě v celé oblasti, která kdysi byla křesťanským světem. Mnoho západních zemí v 60. a 70. letech dekriminalizovalo nebo legalizovalo potraty, rozvody a homosexuální sex v rámci procesu, který je třeba chápat jako oficiální odmítnutí křesťanského učení. V současné době probíhá legalizace asistované sebevraždy, přičemž více než tucet zemí a 13 amerických států nyní povoluje způsob smrti, který většina křesťanských denominací považuje za rovnocenný vraždě.

Mnoho církevních představitelů o tom nechce mluvit. Nevzpomínám si, že bych ve své liberální anglikánské církvi někdy slyšela slova „asistovaná sebevražda“, natož slova „potrat“, „homosexualita“ nebo „rozvod“. Proces dechristianizace byl tak rychlý a tak úplný, že mnoho křesťanských vůdců se vyhýbá dokonce i poukazování na tyto opakované a pokračující porážky, aby si potenciální konvertité neuvědomili, že politická revoluce postavila církev do rozporu se státem. Každému knězi, který touží po klidném životě, se doporučuje, aby na tuto skutečnost neupozorňoval.

Politická revoluce však pokračuje dál a dál, bez známek zastavení.

Morální zbytky křesťanství jsou stále viditelné, dokonce i v rétorice používané k obhajobě praktik, které jsou výslovně protikřesťanské. Až na vzácné výjimky moderní obhájci asistované sebevraždy nepoužívají argumenty stoiků, kteří považovali sebevraždu za racionální volbu pro člověka, který by jinak mohl být břemenem nebo zdrojem hanby pro svou komunitu. Nikdo se neodváží říci, že smrt je dobrá, protože lékařská péče by byla příliš drahá nebo že život pacienta byl příliš degradovaný na to, aby stál za záchranu. Stále je přesvědčivější odvolávat se na křesťanské ideály milosrdenství a ochrany zranitelných.

Prozatím se kulturní křesťanství žene vpřed na výpary toho pravého. Zajímalo by mě, jak dlouho to vydrží.

Antikřesťanské nálady, které jsem zaslechla od oněch dvou žen v kavárně, jsou mezi britskou veřejností rozšířené, přičemž mladší křesťané uvádějí s větší pravděpodobností, že kvůli své víře zažívají nepřátelství a posměch. „Kristofobie“ je neobvyklé slovo (na rozdíl od „islamofobie“), ale popisuje skutečný jev.

Přesto neztrácím naději. Není to zdaleka poprvé, co křesťané čelí pronásledování, a utrpení křesťanů na Západě bledne ve srovnání s jejich utrpením v jiných částech světa, zejména v zemích s muslimskou většinou. Všichni první Ježíšovi učedníci až na jednoho byli umučeni. Jsem si jistá, že my, kteří žijeme v tom, co kdysi bylo křesťanstvem, dokážeme snášet trochu nepřátelství a posměchu.

Nakonec vše záleží na tom, čemu věříte, že se stalo v Jeruzalémě první velikonoční neděli před téměř 2 000 lety.

 

Paní Perryová je sloupkařkou Wall Street Journal, kde byl její příspěvek publikován; text redakčně upraven.