Foltýn: Stát jsme my všichni

Nedělní večerní duel Jana Zahradila a Otakara Foltýna dostupný na Echo Podcastech stojí za poslech sám o sobě, byť tam nic zcela nečekaného neuslyšíte. Foltýn se projevuje jako obvyklý arogantní vševěd a Zahradilovi se nedaří do tohoto krunýře sebevědomé ignorance proniknout žádným ze svých ostrých, někdy možná až příliš ostrých, oštěpů.

Tak začíná svůj komentář Marian Kechlibar a o něco dál pak píše toto: Nicméně nechci psát primárně o Foltýnovi. O něm ví každý, kdo sleduje českou politiku, už dávno svoje. Chci se pozastavit nad jednou jeho větou, která padla v průběhu rozhovoru: „Stát jsme my všichni, na tom se přece samozřejmě shodneme.“ Škoda že ji nikdo nepodchytil a nezačal vést polemiku, byť by asi nebyla intelektuálně o nic plodnější než mluvení do dubu.

A to je přesně trefa do černého, alias Foltýna. Pak autor komentáře pokračuje docela jasně a srozumitelně. Toto je totiž, řečeno strategicky komunikativním jazykem pana plukovníka, lež. Dokonce ani nelze říci, že jde o „názor“. Je to lež, případně tak hrubá ignorance, že by dotyčný měl vrátit (právnický!) diplom. Ale spíš asi lež, sloužící k uchlácholení vlastního svědomí.

Asi všichni si v této souvislosti vzpomeneme na údajný výrok francouzského krále Ludvíka XIV. Stát jsem já. Podle historiků dosáhl právě Ludvík XIV. svým zásadním posilováním královské moci na úkor šlechty vrcholu absolutismu. Podařilo se mu tak výrazným způsobem omezit vliv šlechty, aby nakonec dosáhl vrcholu moci a mohl o sobě prohlásit, že právě on je stát, tj. Francie.

Dost už pamatuji a na tomto místě mohu připomenout slova o státu pronášená vedoucími představiteli komunistických stran v zemích sovětského bloku. Při každé příležitosti – u nás oslavy převzetí moci komunisty v únoru 1948, konce II. světové války v roce 1945 nebo při oslavě výročí VŘSR a následujícím „Měsíci československo – sovětského přátelství“ – se čelní představitelé KSČ vyjadřovali o našem státě jako o „státě dělníků, rolníků a pracující inteligence“. A právě tímto „tvořivým“ přístupem se o státě hovořilo ve „zkratce“ jako o tom, že „stát jsme my“. A spojení „pracující inteligence“ mělo za úkol odlišit inteligenci pracující ve prospěch státu a inteligenci, která proti státu „dělníků a rolníků“ intrikovala.

Otakar Foltýn tak nijak nevybočuje z řady těch, co si přivlastňovali právo hovořit „moudře“ o státu řízeném komunistickou stranou a jí vedenou Národní frontou k blahu pracujícího lidu. A právě to byla za dob bolševika a i dnes (ústy Otakara Foltýna) ona obrovská ideologická záměna státu se svými mocenskými složkami (vojskem, a tak zvanou „veřejnou bezpečností“, dnes policií) za slogan o tom, že „stát jsme my všichni“.

Dovolím si na závěr vyslovit předpoklad nebo snad přání, a sice že úřad „strategické komunikace“ bude po letošních volbách vyautován. Rozhodně není zapotřebí, aby tento „stát ve státě“ vydával „oficiální stanoviska“, jak mají naši páni poslanci a poslankyně referovat o Palachovi apod. To jsou totiž právě metody, které produkoval jako na běžícím pásu bývalý komunistický režim a kterému se lidé ( tedy v bolševickém pojetí „stát“ ) v letech těsně před listopadem 1989 už otevřeně smáli.