AHMAD MANSOUR
Heterogenní kotel islamistů a postkoloniálních aktivistů postrádá nyní oheň války, který ho uváděl do varu.
V kruzích, které dva roky táhly ulicemi a obžalovávaly Izrael, zavládlo pozoruhodné ticho. Nyní, když se Palestincům na horizontě otevírá reálná perspektiva míru po boku Izraele, by měla propalestinská komunita jásat. Všichni, kteří volali po míru, by měli mít pocit ulehčení. Namísto toho vládne zaryté mlčení. Není slyšet téměř nic. A už vůbec ne jásot, radost, či vděčnost. Anebo alespoň uznání příležitosti, která se k tomu všemu naskýtá.
Co se to děje? Že by protesty byly koktejlem z morálních pozic, pečlivě pěstovaného obrazu nepřítele a požitku ze vzpoury? Anebo že by dokonce byla válka pro protestující pohodlnější než touha po míru? Postkoloniální narativ triviální levice žije z toho, že Izrael označuje za „poslední koloniální mocnost” a za „apartheid”, Palestince – včetně Hamasu – pak za náhradu „revolučního subjektu”, kterým byl dříve proletariát. To, že „revolucionáři” Hamasu jsou terorističtí masoví vrazi, kteří si podrobují i vlastní obyvatelstvo a jinak myslící „nevěřící” brutálně pronásledují – to vše je zamlčováno. Všechny tyto „báchorky” a pojmy jako „odboj”, „koloniální mocnost” a další, se staly náhle pózou identity.
Poslední dva roky žili demonstrující v pocitu, že „stojí na té správné straně dějin”. Vše se jim nyní zhroutilo jako domek z karet. Demonstranti volali nikoliv po pomoci Palestincům, nýbrž po potrestání Izraele, terorizmus byl romantizován. Násilí však ztratilo přes noc svůj patos. A je to dokonce Trump, který přiblížil mírové řešení. Existuje vůbec něco horšího pro postkoloniální fantazie?
Tlak světové veřejnosti na Izrael byl pro tuto zemi nesnesitelný – na Hamas prakticky žádný tlak vyvíjen nebyl. Trumpovým plánem se karta náhle obrátila. Hamas je nucen předkládat konstruktivní řešení. Jeho dlouhodobá strategie Izrael démonizovat, izolovat a bojkotovat, stejně jako celé „propalestinské šílenství”, ztrácí na významu. Ten, kdo povýšil teror a masové vraždění na „odboj”, ztrácí na věrohodnosti, zažívá porážku své ideologie v zápase mezi realitou a sebeklamem. Výsledkem je zákonitě vystřízlivění. Vítězství jedna nula pro fakta.
I ti, kteří jsou proti, musí jasně vidět: když mlčí zbraně, oddychne si civilní obyvatelstvo – jak v Pásmu Gazy, tak v Izraeli. Zpravodajství dozná změny, kamery se koncentrují na jiné záběry než dosud. Možná se nad tím dokonce zamyslí i někteří z protestujících. Islamisté jsou nuceni vystřízlivět. Klamali dlouho světovou veřejnost svou verzí událostí, svými pohádkami a bájemi „obětních beránků” se zamlčováním a zkreslováním teroristického násilí.
Podaří-li se Hamas zbavit moci, odzbrojit a odstranit z budoucí vlády v Pásmu Gazy, bude to znamenat ideologickou porážku politického islámu. Ten se pak nebude moci dále skrývat za utrpením civilního obyvatelstva a prezentovat se jako jeho zachránce. Ten, kdo bude nadále držet ochrannou ruku nad Hamasem, bude jasně říkat: „Nejde mi o lidská práva, nýbrž o moc”.
V levicových radikálních kruzích došlo k posunu front. Nenávistná hesla se stále vice „odpoutávala” od Pásma Gazy a koncentrovala na izraelskou vládu s ozvěnou v části palestinské migrantské světové komunity. Těm všem válka nyní chybí, chybí stav trvalého pobouření, který je živnou půdou pro afekty. O řešení problémů jim nešlo nikdy. Heterogenní kotel islamistů a postkoloniálních aktivistů postrádá nyní oheň výjimečného stavu, který ho uváděl do varu.
Tam, kde naděje na mír nevyvolá žádnou radost, tam nebyly mír a humanita nikdy cílem.
Komentář palestinského autora, dnes německého novináře, z novin DIE WELT ze dne 15.10.2025 do češtiny přeložil Jan Vaněk.
Konzervativní noviny
(20 votes, average: 4,45 out of 5)
Loading... 
Ono těch „nadějí na mír“, které žádný mír nepřinesly bylo na BV už tolik, že málokdo je dnes “ už dopředu šťastnej“.
No já bych byl klidný. Dnes už víme, že Izrael opět stvořil diverzi a najetí na minu označil za útok Hamásu pomocí RPG. Takže rukojmí jsou doma a vraždit se může klidně dál.