JIŘÍ CHOWANIEC
Nezačínej si s nikým po padesátce. Vážně. To nejsou lidé – to je druh, který přežil. Tvrdí jako týden starý chleba, rychlí jako babiččiny pantofle letící tvým směrem.
Než jim byly dva roky, uměli rozpoznat náladu matky podle bouchnutí hrncem v kuchyni. V pěti letech měli klíč od domu na provázku a věděli, že „večeře je v troubě – ohřej, ale nespal“. V sedmi letech vařili rajčatovou polévku bez receptu a v devíti už věděli, jak utěsnit kohoutek a utéct před sousedovým psem s kbelíkem na hlavě. Snadno obsluhovali jednoduchou pračku a uměli vyměnit duši na kole. Letní dny trávili na čerstvém vzduchu – od rána do večera. Bez mobilů, ale s konkrétním plánem: klepadlo na koberce, řeka, víčka od lahví a návrat domů po tmě s koleny, které vypadaly jako mapa bojové trasy. A nějak to přežili. Někdy bylo třeba zalepit koleno domácím způsobem pomocí slin a listu pampelišky. A když to bolelo, neplakalo se, ale říkalo se: „To nebolí, není to zlomené. Jedli chleba se sádlem, pili vodu z hadice (plnou mikrobiomu, který by jim dnes záviděl nejeden jogurt). Nikdo tehdy neměl alergii. A pokud ano, nepřiznal to.
Většina z nich prošla minimálně jednou pokusem o „únos vetřelci“. Nebo vlastními bratranci a sestřenicemi na prázdninách u tety. Znají 15 způsobů, jak odstranit skvrny od trávy, maziva, krve, bláta a inkoustu z plnicího pera – protože kdysi člověk musel vypadat čistě, než se vrátil domů.
A to ještě není všechno. Ve svém životě zažili:
- tranzistorové rádio,
- černobílou televizi,
- gramofon na vinylové desky,
- magnetofon a kazetový magnetofon,
- walkman,
- videorekordér (s funkcí „tracking”),
- CD a discman,
- a dnes mají tisíce písniček v kapse a… touží po zvuku kazety při přetáčení tužkou.
A jakmile získali řidičský průkaz, jeli „embéčkem“ na druhý konec Evropy – bez ubytování, bez klimatizace, bez GPS. Pomáhal jim pouze silniční atlas, kde se celé Německo vešlo na dvě stránky, a v kapse měli měnu různých zemí v částkách, které sotva stačily na přežití.
A nějak to zvládli. Bez Google Translate, ale s úsměvem a svačinou v kufru.
Je to poslední generace, která ví, jaké to bylo žít bez internetu, bez signálu, bez starostí o baterii v telefonu – protože prostě nebyl.
Tito lidé znají rozdíl mezi pevnou linkou a telefonem „na šňůře v předsíni“, měli zápisník s recepty, ne aplikaci, a nepotřebovali připomínat narozeniny – protože si je pamatovali.
Generace 50+ jsou lidé, kteří:
- umí opravit všechno izolační páskou, sponkou a kleštěmi,
- měli jen jeden televizní kanál a nějak se nenudili,
- vědí, co znamená „listovat prstem“ – ale v telefonním seznamu,
- a vědí, že když nezvednete telefon, „znamená to, že žijete – zavoláte zpět“.
Jsou jinak stavění. Mají v sobě emocionální odolnost, odolnost z dob komunismu a reflexy vycvičené na prádelním šňůře. Poslední skuteční ninjové každodenního života.
Nezačínej si s nikým po padesátce. Viděl víc, zažil víc a v kapse má mentolky, které jsou starší než vaše dítě. Prožil dětství bez autosedačky, bez helmy a bez slunečních brýlí, vzdělání bez notebooku a mládí bez scrollování. Nepotřebuje Google, protože má instinkt.
A přesto má víc vzpomínek než celá vaše galerie v cloudu.
Jiří Chowaniec, FB
(88 votes, average: 4,98 out of 5)
Loading... 
To je krásnej článek! A to si představte že je mně 80, mé děti zažily přesně to, co píšete. Taková krása jak jste to napsal!!! Děkuji vám.
Paleček nahoru a hlubokosklon.
65.
Ještě bych doplnil: Byli na vojně. Přežili buzeraci a šikanu a umí vzít do ruky samopal.
Dokonce jej rozložit a složit …
Jo a počítalo se to na vteřiny.
Jen čištění komůrky byl problém.
Když si dnes vzomenu na mládí, tak se člověk diví, že to přežil.
Ale i když jsme blbli nehorázně , tak skutečné úrazy prakticky nebyly. Každej věděl i bez návodů a bezpečnostních listů, kde je hranice a hlavně že je sám za sebe odpovědný.
Dostala jsem na krk klíč a protože jsem ještě neměla sílu v prstech a náš zámek na dveřích šel ztuha, taťka mi na něj přiletoval taková křidýlka, abych pomocí páky otvírání zvládla. Dlouho jsem ho měla schovaný na památku. Mamka mi koupila elektrický vařič, protože se bála, abych při ohřívání jídla na plynu nevyhodila barák do povětří. Bylo mi osm… Lítali jsme venku od příchodu ze školy do večera, nepotřebovali jsme hřiště, tím nám bylo cokoli, fantazii se meze nekladly. Klepadla, venkovní sušáky na prádlo, trávníky…Po čem se dalo šplhat, po tom jsme šplhali, po čem se dalo skákat, po tom se skákalo… Hráli jsme si na indiány, partyzány (narodili jsme se pár let po válce) honili se, řvali pod okny nerudných babek, které nám lily vodu na hlavy… Těch dobrodružství, co jsme denně zažívali, to už dnešní děti nepoznají… A těch rozbitých kolen… Jezdili jsme na kolech, která občas sotva držela pohromadě. Když spadl řetěz, nebylo jak zabrzdit, nezbývalo než spadnout dřív, než se to moc rozjede… Helmy neznal nikdo…
Obávám se, že většina těchto tvrďáků 50+ se už dávno proměnila, spolu s celou společností, v hodňoučké ovečky vyžadující klimatizované salaše. A ti, kteří se nezměnili, jsou těmi ostatními považováni přinejmenším za podivíny.
K padesátce mi ještě pár let chybí, ale v téhle generaci se poznávám a své děti se snažím v rámci možností vychovat tak, aby na tom nebyly o moc hůř. Zda se to povedlo pochopitelně uvidíme za dvě, tři dekády.