Green Deal: Cesta do zeleného pekla

Evropská unie miluje velké plány. A ještě víc miluje plány, které stojí hodně peněz, nikdo jim nerozumí a jejich selhání se dá svést na „nedostatečnou implementaci“. Nejnovější hit? Green Deal – zelená dohoda pro Evropu.

Papírově to zní krásně: čisté ovzduší, zelená města, šťastní cyklisté a větrníky točící se nad rozkvetlými poli. Realita? Účty za energie vyšší o 30 až 40 %, kolabující průmysl, ztráta pracovních míst – a k tomu přebujelý úřednický aparát, který už ani neskrývá, že se stal sám sobě cílem.

Kdo na to doplatí? Jako obvykle ti, kteří nemají čas chodit demonstrovat na Malostranské náměstí – nižší střední třída a střední třída, páteř státu. Ti, kdo platí daně, topí plynem, jezdí do práce autem a nejdou spát s pocitem, že „zachránili planetu tím, že si dnes nedali steak“.

Až vám přijde faktura za elektřinu vyšší o pár tisíc, nezoufejte. V Bruselu vám v rámci solidarity možná nabídnou jeden voucher na sdílenou koloběžku – ekologickou, samozřejmě.

Když se podíváme na průmyslovou realitu: Evropa bude k uskutečnění Green Dealu potřebovat suroviny, které nemá. Kovy, lithium, vzácné zeminy – vše z Číny. Země, která ve svých oficiálních projevech zelenou politiku podporuje, zatímco v realitě otevírá jednu uhelnou elektrárnu týdně. Ano, to je ten vzor odpovědného přístupu ke klimatu, na kterém máme být závislí.

Evropský průmysl, kdysi chlouba „starého kontinentu“, je systematicky rozkládán. Automobilky, hutě, chemie, strojírenství – vše dostává direkt. A místo toho? Powerpointy, „klimatické taxonomie“ a konference o tom, jak je potřeba více spolupracovat.

Green Deal je ztělesněním byrokratického socíku – jen tentokrát ve stylu organického fair-trade čaje. Centrální plánování od stolu v klimatizované kanceláři, kde jediné, co hoří, jsou tiskárny na dotace. RVHP by zírala, s jakou grácií se její duch reinkarnoval v bruselských směrnicích.

A komu to celé skutečně pomůže? Velkým hráčům, kteří se přizpůsobí. Lobbistům, kteří napíšou legislativu. Korporacím, které zvládnou „greenwashing“. A samozřejmě i některým neziskovým organizacím, které v tom všem vidí novou zlatou žílu. Ekologickou, pochopitelně.

Být pro ekologii je v pořádku. Ale pokud máme ničit vlastní průmysl, zvyšovat ceny a ztrácet soběstačnost ve jménu plánu, který ani ti, kdo ho navrhli, nedokáží vysvětlit, pak se nejedná o ekologii. Jedná se o ideologii – a velmi drahou.

Evropa se vydala na cestu do zeleného pekla. A my všichni si za ten lístek ještě pěkně připlatíme.