LIBOR ČÍHAL
Významný evropský filozof a historik David Engels je velkým kritikem evropskounijního monstra, filozof varuje před úpadkem Západu a rozvíjí pojem civilizačního vědomí hesperialismu (mytické země Západu), které by mělo nahradit nacionalismus i globalismus. Filozof je předsedou Spenglerovy společnosti, ale nic není absolutního, na rozdíl od Spenglerovy ideje – když nastoupí konec civilizace, není vyhnutí – se Engels domnívá, že nahrazení Evropské unie dobrým soustátím, by nás vrátilo zpátky na civilizační dráhu. Dobrým ve smyslu nebyrokratickým, tzn, že jiná sorta byrokratů bude hodnotit, co je méně byrokratické. Nic není méně jisté. Šanci zastavit rozklad má pouze vyhraněný typ nacionalismu nebo super-nacionalismus, který může být humanisticky orientován, jak vidět na Izraeli nebo i v řadě dalších asijských států. Engels pokračuje v poválečné německé tradici strachu z jakékoliv zmínky o nacionalismu. Spengler v hovoru s překladatelem amerického vydání Zániku Západu dává Americe jistou šanci zastavit nacionalistickou cestou nevyhnutelný civilizační osud. Engels říká, že hesperialismus má nahradit vyčerpaný nacionalismus a bezduchý globalismus. Podle Engelse je Evropa kulturním organismem s jedním osudem formovaným sdílenou morální a historickou zkušeností, tyto pojmy dává do protikladu byrokratické a materialistické logice současné EU. Filozof chce Evropu znovu vkořenit do křesťanské tradice, která oživovala civilizaci a formovala umění i státnost. Návrat ke smyslu skrze obnovení formy. Evropa musí přestat být pasívním satelitem mezi americkou hegemonií, ruským revizionismem, muslimským expanzionismem a znovu objevit své poslání. Engels chce obnovovat fikci, která reálně nikdy neexistovala, je to stejně nebezpečné jako fikce Hallsteina, Monneta a nyní Leyenové a unijních byrokratů. Evropa je geografický pojem a z tohoto důvodu se národní kultury vzájemně ovlivňovaly, ale nakonec se i v nadevropské rovině prosadily země silného národního charakteru.
Sílu národního charakteru a kulturního typu vidíme na novodobém formování Amerik. Španělsko a Portugalsko vtiskly svoji civilizační stopu jižní Americe a civilizačně zcela odlišnou Anglie severní Americe. Jistou protikladnost civilizačních typů, kterou neotupila ani staletí. Německá civilizace vrcholí v nacistickém Německu, nic evropského na tom není, ale jde o čistě německý rys jejich civilizace, který mohou mít společný s Aztéky nebo muslimy dobývajícími Indii, kteří též operovali hromadnou genocidou jiných národů. Podstatnější ovlivnění národů šla jinou cestou než je evropská fikce, náš prostor např. silně ovlivnila byzantská civilizace, které západní Evropa pomohla do hrobu. Velmi volně chápané křesťanství spojuje evropské národy, ale je to projev jejich geografické blízkosti, jejich specificky národní charakter mu vdechl až tak odlišnou podobu, že katolický Ital může vidět německého luterána blíž k mohamedánovi. Duchovní prodchnutost ruského pravoslaví s hlubinným humanismem je zcela odlišným světem od německého a anglického chladného politického křesťanství. Původní křesťanský princip vdechl osudový smysl do třetiny lidstva, Evropa si tu nemůže nárokovat žádnou civilizační výlučnost.
Moderní poválečnou Evropu ovládl liberalismus, ale opět v žádné osudové výlučně evropské formě, jednotlivé evropské národy ho přetvořily ke své podobě. Liberalismus nakonec ke svému obrazu přetvořil i komunistický blok a až Putinovi se podařilo zastavit vliv této zhoubné ideologie. Engels mluví o ruském revizionismu, ale regeneraci ruského státu nepřivodily žádné fikce typu hesperidek, ale akcent na národní princip. Thatcherová a Reagan správně odhadli, že po letech ekonomického dirigismu je nezbytná ekonomická liberální perioda, ale ta pak ovládla všechny společenské sektory i politiku. Dlouhé liberální období přivodilo západním společnostem tragické ekonomické problémy a způsobilo zborcení politiky. V Anglii se velmi rychle prokázala zhoubnost extrapolace thatcherismu do společenské roviny – masová imigrace a s tím spojená změna charakteru země, de-industrializace a havarující veřejná infrastruktura, kterou Thatcherová privatizovala. Žádná evropská společná osudovost zhoubné liberální ideologie neexistuje, jde o vliv účinných propagandistických postupů, které liberalismus vyvíjí od dvacátých let.
Jeden aspekt liberalismu je obzvlášť zhoubný – liberalismu se podařilo vtisknout svou tvářnost velké části evropské pravice. Ve své první fázi politické kariéry se i Jean-Marie Le Pen prezentoval jako liberál. Liberalismus od devadesátých let úplně pohltil evropskou politiku. Za liberála se považuje Macron nebo extra levičák Cohn-Bendit, oba jsou příkladem liberální maximy – manželství a svobodné užívání a prodej drog jsou záležitostí smlouvy mezi svobodnými individui. Ale nic není jednoduché, existuje i konzervativní liberál, za kterého se považuje Eric Zemmour a Alice Weidelová. Ale tato kratochvíle je oxymoron, člověk může být jen jedním nebo druhým, ale ne obojím, protože např. imigrace je důsledkem čistě liberálního pojetí politiky. Nebo pokud může podle liberálního principu cirkulovat zboží a kapitál volně po planetě, proč by to samé nemohli lidé. Liberální společnost smluv a neviditelné ruky trhu neodolala šoku reality a národních principů.
(4 votes, average: 3,75 out of 5)
Loading... 
Milovat vlastní národ víc, než cizí, je stejně přirozené, jako milovat více vlastní rodinu, než sousedy. Tak jako ale nechováme zpravidla nenávist k sousedům a nesnažíme se je zamordovat, stejně tak láska k vlastnímu národu nemůže být důvodem k nenávisti k ostatním. Jenom zkrátka preferujeme vlastní před cizími, tak jak je to normální.
Současný liberalismus – to je zmatení pojmů. Liberté je svoboda. Co svobodného je na současné cenzuře, kterou prosazují lháři vydávající se za liberály? Co svobodného je na předepisování, čím smíme topit, svítit, jezdit, jak se máme navzájem nazývat, aby se neurazila jakási možná ani neexistující menšina? Co svobodného je na kriminalizaci jedněch jen proto, že údajně mohou způsobit úzkost druhých, přičemž ta úzkost vzniká jen z důvodu nazývání věcí pravými jmény?
Přirozeně preferujeme vlastní před cizím. Jenže když nás chce někdo kolonizovat, tak se snaží tyto preference oslabit. Cílem je podvolení a poslušnost. Proto eurokolaboranti nadávají českým vlastencům do fašistů. Přestože se k žádným fašistům ani nacistům nehlásí.
Stejným eurokolaborantům přitom nevadí ukrajinští Banderovci, kteří svým názvem i vzýváním Bandery navazují na hnutí spojené i s druhoválečnými masakry Židů, Poláků a Čechů.