Íránská krize rozhádala vedení Evropské unie

D. D. KRAJČA

Evropská unie se ráda představuje jako jednotný a silný hráč světové politiky. Na tiskových konferencích to zní vždy velmi přesvědčivě. Hovoří se o společných hodnotách, koordinované zahraniční politice a o tom, že Evropa dokáže vystupovat jednotně v každé situaci.

Jenže pak přijde skutečná mezinárodní krize a bruselská realita začne být o poznání složitější.

Současné napětí kolem Íránu je toho poměrně výmluvným příkladem. Zatímco svět sleduje vývoj na Blízkém východě, v samotném Bruselu se rozehrává spor, který sice není na první pohled viditelný, ale mezi evropskými institucemi je dobře známý. Nejde o konflikt mezi členskými státy, nýbrž o rivalitu uvnitř samotného vedení Evropské unie.

Podle informací evropských médií se v pozadí odehrává tichý souboj mezi dvěma ženami, které dnes patří k nejmocnějším postavám evropské politiky. Na jedné straně stojí šéfka evropské diplomacie Kaja Kallas, na straně druhé předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen.

Podstata sporu je přitom vlastně poměrně prostá, i když v bruselských kulisách nabývá složitějších rozměrů. Obě političky se ocitají v situaci, kdy každá z nich vystupuje jako hlas Evropské unie v zahraniční politice.

Formálně je přitom systém nastaven poměrně jasně. Evropskou zahraniční politiku by měl koordinovat vysoký představitel pro zahraniční věci, tedy právě šéf evropské diplomacie. Tento model vznikl s cílem dát Evropě jednotný hlas na mezinárodní scéně a zajistit, aby Unie dokázala reagovat na světové krize srozumitelně a koordinovaně.

Realita evropské politiky však bývá často jiná než její institucionální konstrukce. Ursula von der Leyen si během svého působení ve funkci předsedkyně Evropské komise postupně zvykla vystupovat jako výrazná mezinárodní politička, která se vyjadřuje k zásadním otázkám světové politiky a vede jednání s lídry velmocí. Tím se však nevyhnutelně dostává na pole, které by podle formální struktury mělo patřit diplomatické službě Evropské unie.

Právě tato překrývající se role dnes v Bruselu vytváří napětí. Diplomati otevřeně přiznávají, že v reakci na íránskou krizi působí jednotlivé evropské instituce spíše paralelně než společně. Namísto jednoho jasného hlasu se objevuje více vyjádření, která sice nejsou přímo v rozporu, ale rozhodně nepůsobí jako výsledek jednotné strategie.

Celá situace zároveň odhaluje i širší problém evropské zahraniční politiky. Evropská unie sice disponuje rozsáhlým aparátem institucí, diplomatických služeb a politických funkcí, ale ve chvíli, kdy je třeba rychle reagovat na mezinárodní krizi, se často ukazuje, že rozhodovací struktura je mnohem složitější, než by bylo praktické.

Napětí kolem Íránu navíc odkrylo i rozdílné postoje jednotlivých evropských vlád. Některé členské státy podporují tvrdší postup vůči Teheránu a zdůrazňují potřebu razantní reakce na bezpečnostní rizika. Jiné naopak apelují na diplomacii a varují před další eskalací konfliktu, která by mohla destabilizovat celý region.

Když se na společném postupu nedokážou shodnout jednotlivé státy, jen těžko může vystupovat jednotně i jejich společná instituce. Evropská unie tak v podobných situacích působí spíše jako pozorovatel, který komentuje dění kolem sebe, než jako skutečný geopolitický hráč.

Íránská krize tak znovu připomněla starý problém evropské politiky. Evropská unie má množství institucí, funkcí, titulů a tiskových konferencí. Má strategie, deklarace i dlouhé seznamy hodnot. Jenže ve chvíli, kdy je potřeba vystoupit jedním jasným hlasem, začne se celý ten složitý mechanismus zasekávat.

A tak se dnes evropská politika někdy podobá spíše zvláštnímu divadelnímu představení než pevné a rozhodné diplomacii. Na jedné straně stojí předsedkyně Komise, na druhé šéfka evropské diplomacie, mezi nimi létají politické blesky a každý se snaží držet mikrofon o něco pevněji než ten druhý.

Výsledkem je obraz, který má ke světové velmoci poněkud daleko.

Spíš než jednotnou geopolitickou sílu tak Evropská unie v podobných chvílích připomíná kabaret, ve kterém se dvě hlavní postavy přetahují o roli hlavního řečníka. A zatímco se v Bruselu řeší, kdo vlastně smí mluvit za Evropu, svět mezitím pokračuje dál.

Možná je to nakonec ten nejpřesnější obraz dnešní evropské politiky. Velké kulisy, mnoho reflektorů, složité dekorace a spousta hlasitých prohlášení.

Jenže když přijde okamžik, kdy by měl někdo opravdu vystoupit a říct něco jasného a srozumitelného, zůstane na pódiu jen trochu zmatek, pár rozhádaných postav a publikum, které si pomalu začíná uvědomovat, že místo velké geopolitiky sleduje spíš poněkud rozpačitý kabaret.

 

Daniel Danndys Krajča, FB