D. D. KRAJČA
Jsou okamžiky, kdy člověk nemusí říkat vůbec nic. Stačí se usmát, otočit se a odejít. Přesně tak na mě působí islandské referendum. Bez divadla, bez transparentů, bez teatrálních projevů o světlých zítřcích. Prostě se občané podívali na nabídku, chvíli přemýšleli a nakonec s typicky severským klidem odpověděli, děkujeme, tentokrát ne.
To musí být pro bruselské plánovače bolestivější než samotný Brexit. Po odchodu Británie jsme přece celé roky poslouchali, že Evropská unie bude jen sílit, že se zájemci pohrnou po desítkách a že členství je snem každého rozumného národa. Jenže ta údajně nekonečná fronta je nějaká zvláštní. Místo aby se prodlužovala, občas se někdo otočí na podpatku a vydá se opačným směrem.
A pak přijde Island. Země ledu, ohně, gejzírů a lidí, kteří si zjevně ještě dovolují používat vlastní hlavu. Žádná revoluce, žádná hysterie, žádné zapálené vlajky. Jen obyčejné referendum a obyčejná odpověď. Tak obyčejná, až z ní musí být v Bruselu mimořádná událost evropského významu.
V tu chvíli si člověk skoro představí chodby Evropského parlamentu. Káva najednou chutná nějak hořčeji, úsměvy trochu ztuhly a tisková oddělení horečně hledají způsob, jak vysvětlit, že islandské „ne“ je vlastně evropské „ano“. Vždyť v Bruselu už dávno platí jednoduché pravidlo. Když realita nesouhlasí s ideologií, tím spíš je potřeba opravit realitu.
A zatímco v Bruselu zřejmě vzniká další pracovní skupina, v českém eurochlívku se rozhostilo nezvyklé ticho. Prasátka, která nám celé roky spokojeně chrochtala, že do Evropské unie chce úplně každý, najednou hledají nový notový zápis. Paní Nerudová možná právě přepočítává islandské hlasy tak dlouho, dokud z nich nevyjde alespoň symbolické vítězství evropské integrace. Pan Zdechovský možná připravuje další vysvětlení, že Islanďané sice hlasovali proti, ale mysleli to vlastně dobře. V českém eurochlívku se dnes místo radostného chrochtání ozývá jen nervózní funění a šustění papírů s připravenými tiskovými prohlášeními.
Po Brexitu jsme přece slyšeli, že odchod Británie je jen drobná epizoda a že Evropská unie bude dál přitahovat všechny kolem sebe jako magnet. Jenže když ani ostrov plný sopek, rybářů a geotermálních elektráren necítí potřebu stát se součástí tohoto evropského ráje, začne si člověk pokládat nepříjemnou otázku. Kdo tedy ještě zbývá?
Zdá se, že největší nadšení dnes přichází hlavně od těch, kteří do Unie teprve chtějí vstoupit. Tak snad všechno zachrání Ukrajina. V některých bruselských představách totiž zvládne úplně všechno. Zachrání evropskou ekonomiku, pracovní trh, demografii, zemědělství, obranu a možná časem vyřeší i nedostatek slunečných dnů. Když už se od Evropské unie očekávají zázraky, proč nepřidat ještě jeden.
Na Islandu se mezitím nestalo vůbec nic dramatického. Sopky dál chrlí lávu, ovce se pasou na zelených svazích, rybáři ráno vyrážejí na moře a lidé prostě žijí dál. Jen někde v Bruselu možná přibyl další šanon, několik nových porad a další grant na zkoumání toho, proč existují národy, které si ještě dovolují rozhodovat podle vlastního úsudku.
Možná právě to je na celém příběhu nejkrásnější. Evropská unie neustále mluví o demokracii. A Island jí teď jedním jediným referendem připomněl, že demokracie občas přinese výsledek, který se prostě nevejde do předem připravené tiskové zprávy.
A možná je to celé mnohem prostší. Možná si Islanďané jen položili obyčejnou otázku, zda se jim skutečně chce nastoupit do vlaku, ze kterého jeden významný cestující už vystoupil a další stojí na nástupišti, ruce v kapsách, a přemýšlejí, jestli jim ten spoj opravdu stojí za to.
Daniel Danndys Krajča, FB
Jak já bych chtěl být Islanďan!
Pěkně napsáno, i s poetikou…
Jak krásné je, že si svobodné země můžou rozhodnout kam chtějí směřovat jestli tam nebo onam. Jenomže to platí pro Island. Nikoliv podle nacionalistického blázna Bandery č.2 z RF pro sousední Ukrajinu. Tu chce car z Ruska mít jako sluhy pro svůj hladový stůl. A když nepřijmou dobrovolně otroctví protektorátu RF2?. Inu tak je čeká podle KGB se branky z Kremlu domluva jak v Čečensku a židům za druhé světové války fýrerem č.1. Pěkně napsáno i s poetikou. Jenže platí pouze pro Island a svobodné země Evropy. Proč sousední Litva, Lotyšsko, Estonsko nemůžou Rusku přijít na slušné jméno je záhada, když se carevič nacionalistický poloblázen z RF tak slušně ke svým sousedům chová.
Okolodarmošlape, nepleť si pojmi s dojmi. Přesně tito magoři by chtěli ovlivňovat myšlení lidí, ale na to nemáš.
Nebýt dotací jenž stejně platíme my.Akorat jsou určeny pro vybrané podnikatelé.Tak nám EU nic dobrého nepřinesla.Jen válku a zmar v pokračování Hitlerova plánu.Jenze nás za prodali všechny vlády od majetkového převratu v roce 1989.Je na čase jim připomenout kdo je tu pánem.Jestli občan nebo za prodány politik.Uz dost.Eu je naším nepřítelem a znaši země udělaly protektorát.Nechci živit německé důchodce a nadnárodní podniky.Je třeba si vzpomenout na naše předky.a nedat svoji kůži zadarmo.Nejsem otrok a nechci jim být.
S. Pozor pane pozor! Máte v tom zmatek co se týče změny myšlení. Na to jsou experti jiní šíbři v KGB sebrance v Kremlu. KGB sekta zlodějů SSSR dokázala přeměnit nacionalistickou paranoiu ohrožení napadením NATO u občanů RF v administrativně a vojenský organizovaný zločin při napadení sousedního státu Ukrajina. Člověk který se roky dívá v TV RF na údajné důkazy o přípravě vlastního napadení ze strany NATA, může jednoho dne dojít k závěru třeba jako Vy, že útok na sousední stát není zločin nýbrž prozíravost. No a vidíme důsledek jak u fašistů Velkoněmecké třetí říše Německa při stejném zabíjení lidí a boření měst Evropy při zotročování obyvatel Evropy ,jak to stejným způsobem jak jeho kolega fýrer č.1 provádí fýrer č.2 na Ukrajině. Tak vidíte jak jde krásně měnit myšlení lidí že černá je bíla.