Jak je důležité míti své baterie

Správní čtenáři sci-fi si bojové roboty představí velice snadno. Dnes tedy můžeme říci, že se jejich představy naplňují, i když trochu jinak, než ve stolní hře BattleTech. Místo obrovských monster valících se krajinou, jako obvykle, vyhrává spíš nenápadnost, rychlost a univerzalita použití.

Kdybyste mi ale někdy v osmnácti řekli, že se dočkáme časů, kdy létající roboti budou nahánět komáry, asi bych si zaťukal na čelo. Leč podívejte se sami:

(Jeden čas – dávno už tomu – jsem bydlel naproti opuštěnému domku, z jehož bažinaté zahrady se komáři valili po tisících; byla by na ně potřeba celá letka takových robotů. Tehdy jsme ovšem takovou technologii neměli a jedinou funkční metodou byl smeták.)

Asi nepůjde jenom o komáry. Spíš určitě nejen o ně. Myslím, že ještě pořád nemáme představu, jak velký efekt na budoucí fungování světa bude mít rozvoj toho, čemu americký ekonom Noah Smith říká „The Electric Stack“: čipy, elektromotory a baterie. Lidská vynalézavost je skoro neomezená a kromě “robotických lovců komárů” přijde během nejbližšího desetiletí na trh i spousta daleko důležitějších přístrojů.

Nedá se říci, že bychom tady v Evropě ten vývoj úplně ignorovali, ale způsob, kterým „elektrizaci světa“ pojala EU, je až učebnicově nepovedený. Místo snahy elektřinu maximálně zlevnit teď trpíme jejími velmi vysokými cenami. A místo orientace na ony malé, nenápadné, rychlé, univerzální stroje se Evropská komise rozhodla tlačit hlavně elektrizaci automobilů co nejrychleji a za každou cenu, což je dost drahé a kontraproduktivní. Teprve v momentě, kdy německému hospodářství začalo opravdu téci do bot, je ochotna to nějak přehodnotit.

Navíc se v Evropě začalo klást příliš silné rovnítko mezi “elektrizaci” a “dekarbonizaci”, vytvořené lidmi kolem ex-komisaře Timmermanse. Tím došlo k silnému ideologickému zabarvení celé věci. Baterie jsou „něco, co prosazují žabičkáři a grétovci“, a přirozená reakce pravice na cokoliv z tohoto směru pak zní „nikdy, nikdy, pojďme si raději udělat pořádnou bikini-párty u ropné laguny“.

Poněkud se přitom zapomíná, že v jiných částech světa ta rovnice “elektrizace” = “dekarbonizace” tak úplně neplatí. Majitel největšího řetězce západních továren na elektroauta a baterie, Elon Musk, není žádný uctívač sv. Gréty, a v Číně, kde se tento sektor také celkem rozrostl, rozhoduje někdo zcela jiný než ekologická hnutí. Marná práce, ony ty elektromotory a baterie přece jen užitečné jsou, a to právě spíš v těch menších aplikacích, jako jsou drony.

Kombinace čipů, elektřiny a baterií funguje ve spoustě situací a kontextů, které můžou být v nejbližších 10-20 letech velmi důležité: ve vakuu (vesmír), v nepřítomnosti kyslíku (pod hladinou moře, v hlubokých dolech nebo třeba i uvnitř lidského organismu), v místech, kde je obtížné dopravovat palivo, ale elektřina se tam nějak vyrábět dá (vysoké hory, pouště, odlehlé oblasti bez silnic), v robotice (aneb oni ti autonomní roboti skoro vždycky fungují právě na baterie). Některé ty aplikace budou stoprocentně i vojenské. Ne všechny, elektrostíhačka ani elektrotank jen tak nevzniknou, ale na tom dnešním bojišti se to hemží i spoustou dalších nových zbraní. A velká část z nich je právě “elektrická”.

Co přesně budeme v budoucnosti dělat, pokud i v tomhle budeme záviset na Americe a Číně? Dochází to v tom Bruselu vůbec někomu, nebo je to jedno velké hřiště, kde se fanatičtí aktivisté přetahují s lobbyisty starých, dávno zkostnatělých firem?

Ech, jako kdybych na toto neznal odpověď.