Jak Mr. Bean kritizoval zákon o nenávistné řeči

V roce 2006 schválili v Anglii „Racial and Religious Hatred Act” neboli „zákon o rasové a náboženské nenávisti. Zákon zavedl novou kategorii trestného jednání, a to podněcování nenávisti na základě náboženského vyznání. Trestným činem se stalo například publikování nebo šíření nevhodných písemných nebo obrazových materiálů.

V červenci roku 2005 odpálili čtyři islámští teroristé bomby v londýnském metru a autobuse. Zahynulo 52 osob a více než 700 jich bylo zraněno. Přestože návrh zákona o náboženské nenávisti vznikl ještě před útoky v Londýně, následná vlna protimuslimských nálad přispěla podle některých komentátorů k jeho schválení.

Smyslem zákona bylo rozšířit ochranu i na muslimy, protože stávající legislativa již umožňovala trestat rasově motivovanou nenávist proti židům a sikhům. Za přijetí zákona lobbovala řada muslimských organizací.

Mr. Bean v netypické roli

V době schvalování zákona vystoupila řada významných osobností s jeho kritikou. Možná nejcitovanějším projevem je řeč slavného komika Mr. Beana, kterou v plném znění otiskl deník Times:

Překlad, zkrácení, mezititulky autor.

Ti z nás, kdo jsme protestovali proti zákonu o nenávistné řeči od jeho zavedení v roce 2001, jsme nikdy neměli výhrady proti jeho záměru. Tím bylo potírat projevy rasové nenávisti maskované jako náboženská nenávist. Naším problémem byl ohromující rozsah zákona, který daleko přesahoval jeho záměr.

Lidé se od samotného dne vydání knihy Salmana Rushdieho „Satanské verše” snažili ochránit náboženství před kritikou a zesměšňováním. Navrhovali předpisy, které byly natolik drastické, že zajistily ochranu bez nutnosti někoho stíhat. Jinými slovy vnucovaly autocenzuru.

Pozn. autora: Salman Rushdie vydal v roce 1988 knihu Satanské verše, která ve stylu magického realismu popisuje rozdíly mezi muslimskou a západní kulturou. Islámský svět považoval knihu za urážlivou a v několika zemích proběhly násilné demonstrace. Íránský vůdce Chomejní vydal takzvanou fatwu, jíž Salmana Rushdieho odsoudil k smrti. V roce 2022 byl na Salmana Rushdieho spáchán atentát, který přežil, ale přišel při něm o oko. Pachatelem byl Američan libanonského původu. 

Co když je odpor oprávněný?

Mým úvodním argumentem proti tomuto zákonu je zpochybnění základního předpokladu, ze kterého vychází. Ach ano, náboženská nenávist, to zní jako špatná věc, tak ji zakažme zákonem. Nenávist je definována jako intenzivní odpor proti něčemu.

Co je špatného na podněcování intenzivního odporu proti náboženství, jehož zásady a praktické vykonávání jsou silně pobuřující, iracionální a natolik porušující lidská práva, že si zaslouží být intenzivně odmítány?

Rasa versus náboženství

Vláda často mluví o tom, že v rámci stávající legislativy jsou židé a sikhové chráněni před náboženskou nenávistí na základě své rasy a že návrh zákona má pouze za cíl rozšířit tuto ochranu i na další skupiny. Přehlíží však skutečnost, že rasa a náboženství jsou dva zcela odlišné koncepty. Člověk si nemůže vybrat svoji rasu, ale může si zvolit náboženství. Z pohledu zákona je hranice mezi rasou a náboženstvím nejasná, a proto je nutné ji vytyčit.

Pokud jsou židé a sikhové chráněni před kritikou svého náboženství, pak je to špatně a myšlenka, že by se taková ochrana měla rozšířit, je také nesprávná. Kritizovat lidi kvůli jejich rase je zjevně nesmyslné, ale každý má právo kritizovat jejich náboženství.

Svoboda kritizovat

Svoboda kritizovat nebo zesměšňovat názory, i když jim někdo upřímně věří, je základním právem. Zákon, který stanoví, že lidé mohou zesměšňovat názory pouze tehdy, pokud se nejedná o náboženství, je skutečně velmi podivný. Propaguje myšlenku, že by mělo existovat právo nebýt urážen, ale já se domnívám, že právo urážet je mnohem důležitější.

Je zřejmé, jak snadno může být jedna nebo druhá náboženská skupina zvýhodňována nebo naopak diskriminována. Možná nevíte, že v jednom australském státě existuje zákon zakazující hanobení, na jehož základě zažalovala žena vydávající se za čarodějnici křesťanského pastora. Naše vláda občany ujišťuje, že v takovém případě by zasáhl státní zástupce a takové lehkovážné stíhání zastavil.

Lze si však představit, že pokud v nějakém volebním obvodě žije překvapivě velké množství čarodějnic, jejichž hlasy by mohly být důležité, bude se lehkovážné stíhání za hanobení čarodějnic zdát méně lehkovážné než dříve. Riziko zneužití podobných ustanovení je zřejmé.

Když menšina diktuje většině

Vláda občany ujišťuje, že mohou nadále kritizovat náboženství, přestože zákon nic takového neříká. Ti, kdo zákon podporují, si nemyslí, že náboženství může být zesměšňováno nebo kritizováno. Proto pro zákon tak dlouhou dobu lobovali.

Zákon představuje neúprosné prosazování zájmů nepatrné menšiny obyvatelstva. Starosti většiny, která se cítí ohrožena, nebyly nijak zohledněny. Není cílem zlehčovat obavy menšiny, ale dobrá správa věcí veřejných znamená dělat vše, co je v silách vlády, aby vyhověla obavám občanů, na které budou mít zákonné iniciativy největší dopad.

Pozměňovací návrhy nemají vliv na podstatu návrhu zákona. Jejich cílem je především chránit svobodu projevu, z níž bude mít prospěch nejen menšina, ale každý občan.

Tolik Mr. Bean před dvaceti lety.

Post scriptum

Pozn. autora: Vláda trestá občany za jejich názory, protože agresivní menšina se stala natolik silnou voličskou skupinou, že ji nemůže ignorovat. Většinu trestat může, protože ta agresivní není a respektuje základní prinicipy fungování státu.