Jak se z hezké myšlenky stal byznys se šikanou?

IVAN HOFFMAN

Nic není definitivní, poznamenává Ivan Hoffman. Zaujalo jej prohlášení z vlády USA, že přestává platit „dogma“, že skleníkové plyny ohrožují lidské zdraví. Boj proti „uhlíku“ je přitom základem veškerých zelených reforem v Evropské unii.

„Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní…,“ zpívají Werich a Voskovec ve hře Pudr a benzín. Je dobré si stále připomínat, že vše, co lze zakázat, lze také povolit a vše, co lze regulovat, lze také deregulovat. Z USA dorazila pikantní informace, že se současná administrativa rozhodla pro největší deregulační akci v historii Spojených států. Symbolicky na autosalonu v Indianě se ministr energetiky a správce agentury pro ochranu životního prostředí nechali slyšet, že úředně zruší dogma, že skleníkové plyny ohrožují lidské zdraví.

O škodlivosti, respektive neškodnosti CO2 se vede mezi vědci a ekologickými aktivisty letitý spor, který jen tak neskončí. Poslední slovo mají ale politici. Na nich záleží, zda se bude odpovědně bojovat se změnou klimatu, anebo se zamete s otravnými klimatickými alarmisty. Politické rozhodnutí, že emise skleníkových plynů neohrožují lidské zdraví, poskytne právní základ pro odstranění všech amerických předpisů týkajících se skleníkových plynů.

Zrušení všech limitů a norem pro znečištění z výfuků vozidel, elektráren, komínů a jiných zdrojů sníží podle stoupenců deregulace náklady o 54 miliard dolarů. Návrh musí projít veřejným připomínkovým řízením a dá se čekat i střet lobbistů hájících zájmy naftařů a plynařů na straně jedné a zájmy byznysu s alternativními zdroji na straně druhé. Není pravděpodobné, že se větrníky, fotovoltaika či elektromobilita začnou politicky pronásledovat. Pravděpodobně se ale přestanou politicky protežovat, zvýhodňovat, dotovat čili vnucovat. Američané a posléze také jejich evropští vazalové nechají tyto zelené fetiše na pospas trhu a uvidí se, co vhozené do studené vody vyplave a co se utopí.

Každá ideologie má své protagonisty, své mluvčí, své oblíbené osobnosti, kterým veřejnost naslouchá. Platilo to i pro ideologii zelenou, kterou propagovali populární ekologové, důvěryhodní přírodovědci, oblíbení herci, angažovaná mládež. Jakmile si ovšem potenciálu zelené ideologie povšiml byznys, étos ekologie začal upadat. Regulaci uplatňovanou ve jménu ekologie, ale často spíše pod záminkou ekologie veřejnost vnímá s rostoucími rozpaky jako byrokratickou šikanu, omezování svobody, jako totalitní praktiku, ale také jako průhledné pokrytectví.

Populární ekology dnes není slyšet. Tiše trpí. Jejich zelený sen je zdiskreditován zeleným byznysem, který s ochranou životního prostředí nemá nic společného. Nepočítá-li se tedy ekologická rétorika, přesněji ekologické tlachání bezskrupulózních developerů, průmyslníků a spekulantů. Ale pozor! Toho, co lze zcizit, není škoda. A škoda není ani toho, co lze deregulovat a co lze povolit. Budoucnost člověka vždy bude v jeho osvobození, nikdy v jeho ovládnutí, zotročení. Přikázání, kterými drží civilizace pohromadě, je i dnes deset, jako bylo za Mojžíše. Cokoli nad to, všechny ty zákazy, příkazy, sankce, zákony, předpisy, certifikáty a normy jsou navíc. Nečiní lepším člověka a nečiní lepším ani svět.

Na zákazy a regulace, obecně na totalitu, si společnost zvykne a časem je bere jako samozřejmost. Příkladem, na kterém to lze dobře demonstrovat, jsou cigaretové krabičky. Militantním nekuřákům se kdysi podařilo uzákonit, že cigarety je třeba balit do obalů odpudivých, čímž se mělo kuřákům znechutit kouření. Nepomohlo to, kouří se dál, takže by se nic nestalo, kdybychom se vrátili k původním krabičkám, na které byla radost pohledět. Je k tomu třeba stejná maličkost jako u emisí CO2: zrušit šikanózní zákon, který se míjí účinkem.

PL

(28 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...