Jak skutečně funguje systém. Problém není ve figurách. Problém je ve struktuře hry |

Sdílet článek:

NESPOKOJENY

Tohle téma není těžké proto, že by bylo intelektuálně komplikované. Je těžké proto, že skutečná systémová moc je neviditelná. Netvoří ji jednotlivci, ale vazby, struktury a samo-reprodukující se sítě vlivu.

Většina lidí je ale naučená přemýšlet jen v osobách – ten může, ten nemůže, ten je slabý, ten za to může atd. To je pohodlné, ale zcela zavádějící.

Veřejná debata navíc často funguje na bázi emocí, které zakryjí skutečné mechanismy moci. A hlavně, většina lidí nechce slyšet, že skutečná moc není volená, protože to narušuje jejich pocit bezpečí a jednoduché představy o tom, jak svět funguje.

Problém není ve figurách. Problém je ve struktuře hry. Viditelní hráči – prezident, premiér, ministři, poslanci, jsou jen vyměnitelné tváře. Skutečná moc patří strukturám, které přetrvávají bez ohledu na to, kdo zrovna vyhraje volby. A to jsou legislativní rámce a nadřazené závazky (EU, mezinárodní smlouvy, globální dohody), tzv. expertní sítě, think-tanky, poradní orgány, mediální aparát určující hranice povoleného názoru, ekonomické lobby a finanční skupiny, nadnárodní mocenské a bezpečnostní struktury, technologické platformy kontrolující tok informací.

Tahle vrstva je nevolitelná a trvalá. A zatímco viditelné postavy se mění, neviditelné struktury zůstávají a samy sebe posilují. Systém má své strážce i své nástroje. Funguje to překvapivě podobně jako živý organismu. Strážci systému jsou média, aktivistické sítě, grantová a expertní sféra. Nástroje jsou dehonestace kritiků, cenzura, sociální tlak, vytváření jediných správných morálních postojů. Mechanismy přežití jsou izolace nebo diskreditace těch, které nelze přizpůsobit a nepsaná pravidla jsou co se smí podporovat, co se nesmí zpochybňovat.

Kdo se odchýlí od schváleného rámce, je neutralizován, ať už mediálně, ekonomicky, nebo institucionálně. Tohle není konspirace, to je způsob fungování každého systému, který se snaží chránit sám sebe. A všechny krize, vesměs uměle vyvolané, působí jako urychlovače moci. Dokud má systém legitimitu a veřejnost zůstává poslušná, každá krize slouží jako příležitost k utažení šroubů.

Pandemie – biopolitika, kontrola pohybu, dohledu a disciplíny.

Válka – cenzura, potlačení opozice, informační monopol.

Energetická krize – přerozdělování zdrojů, závislost na centrálních rozhodnutích.

Klimatická agenda – hluboké zásahy do chování jednotlivců i ekonomiky.

A rozdíly mezi vládami? Jsou víceméně kosmetické. Ano, vlády se liší rétorikou, stylem, personálním obsazením. Ale celkový koridor možných rozhodnutí se nemění. Kdyby se nějaká vláda pokusila opustit nadřazené závazky, přerušit napojení na mocenské sítě, zásadně změnit směřování, nebyla by zastavena voliči, ale samotným systémem. Což by mělo podobu mediálního tlaku, ekonomické páky, tlak mezinárodních institucí a „expertních“ aparátů a samozřejmě na obranu systému by se zapojily i bezpečnostní struktury. Taková vláda by byla neutralizována dřív, než by něco reálně stihla změnit.

Tohle není pesimismus. To je popis reality. První krok k jakékoli opravdové změně je rozpoznat skutečné fungování moci. Ne zaměřovat se na jednotlivé ministry nebo strany, ale na neviditelné vazby, samo-reprodukční systémy, strukturální závislosti, mocenské okruhy, které jsou mimo dosah voleb.

Dokud budeme věřit, že stačí vyměnit figury na šachovnici, nikdy nepochopíme samotnou hru. Pouze hlubší pochopení těchto mechanismů umožní hledat cesty, jak systém opravit, obejít nebo transformovat. To je začátek skutečné změny a skutečné dospělosti společnost. [zdroj]