Jak světová realita testovala koncept mezinárodního práva

Svět byl po první světové válce v šoku. Desítky milionů obětí, historicky nejkrvavější bitva u řeky Somme, ve které bojovaly zhruba tři miliony mužů a jeden milion zahynul, nebo spáchání řady válečných zločinů všemi stranami konfliktu. Jednou z reakcí světa byla snaha podobným konfliktům v budoucnosti zabránit.

Historická fakta jsou z knihy Umění diplomacie od Henry Kissingera. Zdroj dalších informací v odkazu na konci článku.

Války nebudou

Deset let po konci první světové války předložili francouzský ministr zahraničí Aristide Briand a jeho protějšek z USA Frank Kellogg mezinárodnímu společenství smlouvu, která měla válkám zabránit. Připojily se k ní desítky zemí světa. Smlouva nesla oficiální název „Dohoda vylučující válku jako prostředek řešení mezinárodních sporů”, ale je známější jako „Briandův-Kelloggův pakt” nebo podle místa podpisu „Pařížský pakt”.

Původních signatářů bylo patnáct, včetně USA, Anglie, Francie, Japonska, Itálie, Německa a Československa. Celkem pakt podepsalo 62 států.

Bez definic a bez sankcí

Ministr zahraničí Kellogg ve svém projevu při představování smlouvy zdůraznil, že pakt nebude ani zahrnovat definici agrese, protože každá definice by něco vynechala a tím i oslabila ušlechtilost znění paktu:

„Národ, který tvrdí, že jedná v sebeobraně, se musí ospravedlnit před porotou světového veřejného mínění. Proto není ve smlouvě definice agresora a sebeobrany, protože nelze předem najít právnicky vyčerpávající formulaci. Jestliže se touto smlouvou všechny státy slavnostně vysloví proti válce jako prostředku urovnání mezinárodních sporů, svět zmobilizuje velké mravní síly světa k jejímu dodržování.”

Kelloggův nástupce Henry Stimson obhajoval smlouvu slovy:

„Pakt neuvaluje žádné mocenské sankce. Místo toho se opírá o sankci veřejného mínění, které se může stát jedním z nejtvrdších na světě. Ti kritikové, kteří se smlouvě pošklebují, nesprávně odhadli vývoj světového veřejného mínění, k němuž od velké války dochází.”

Co bylo potom

Briandův-Kelloggův pakt byl podepsán v roce 1928. Francie krátce po podpisu omezila svůj závazek tím, že je oprávněna vést války, které vyplývají z jejích vojenských aliancí, a Velká Británie trvala na svobodě bránit své impérium. USA měly největší výhrady a odvolaly se na Monroeovu doktrínu.

V roce 1931 vtrhla japonská armáda do čínského Mandžuska, odtrhla jej od Číny a vytvořila z něj satelitní stát. USA japonské akce odsoudily, ale odmítly se účastnit kolektivního prosazení nápravy. V roce 1935 zahájila Itálie vojenskou invazi do Etiopie, která trvala dva roky a zahynuly v ní desetitisíce osob. Do jisté míry ji umožnila francouzsko-italská dohoda z ledna téhož roku, která dala Itálii „volnou ruku” v Africe výměnou za podporu Francie proti nacistickému Německu.

Žádný závazek?

Autor smlouvy Frank Kellogg argumentoval před americkým senátním výborem, že pro USA z paktu nevyplývá žádný závazek pomáhat obětem agrese, protože taková agrese by dokazovala, že pakt byl již vypovězen. Doslova řekl, že „není vůbec žádný důvod se zajímat o porušení smlouvy, pokud ji nějaká jiná země porušila svojí agresí”.

Jeden z amerických politiků komentoval debatu tak, že USA, které chtěly zrušit zákonem zlo alkoholismu, vyzvaly svět, aby zrušil války slibem, že už nebudou.

Historický soud

Historické hodnocení smlouvy se liší. Mnozí se jí vysmívají pro její prázdné morální sliby a zejména proto, že nedokázala zabránit druhé světové válce. Její zastánci tvrdí, že umožnila stíhat válečné zločiny po druhé světové válce a její text se stal základem pro pozdější chartu OSN a definici zločinu útočné války. Wikipedie v sekci přínosů smlouvy uvádí, že „po roce 1945 se vyhlášení války stalo řídkým jevem”.

Charta OSN ospravedlňuje válečný konflikt v případě nutné sebeobrany (článek 51) nebo v případě, že Rada bezpečnosti OSN ozbrojené akce schválí (článek 39). Rada bezpečnosti má pět stálých členů, kterými jsou vítězné mocnosti druhé světové války, tedy USA, Rusko, Čína, Británie a Francie. Každý ze stálých členů má právo veta. Rezoluce Rady bezpečnosti je jediným usnesením OSN, které je závazné a může být vynucováno silou za pomoci například mírových jednotek OSN.

Může existovat právo bez policie?

Pozn. autora:

Existují dva pohledy na mezinárodní právo. Jeden vedl ke vzniku Briandova-Kelloggova paktu a druhý cynicky říká, že mezinárodní právo v kritických momentech neexistuje, protože neexistuje mezinárodní policie. 

Roli světového policajta může hrát pouze stát, který má dostatečnou vojenskou sílu, aby byl schopen prosadit svoji vůli proti komukoli. Kromě síly potřebuje mezinárodní policajt ještě ochotu ji prosadit a vysvětlit vlastním občanům, proč by právě oni měli nést náklady na řešení mezinárodních sporů, pokud se jich nedotýkají nebo pro ně analýza nákladů a přínosů není příznivá.

Policajt OSN

Teoreticky může být světovým policajtem OSN, ale prakticky nikoliv, protože proti sobě sedí Rusko, USA a Čína. Druhým problémem organizací typu OSN je skutečnost, že rozhodují kolektivně a těžké okamžiky vyžadují rozhodnutí silného jedince s pravomocí.

V roce 1995 vyhlásila OSN zónu města Srebrenica za „bezpečnou oblast pod ochranou OSN”. Město chránily francouzské a holandské jednotky. Když na enklávu zaútočila srbská armáda, odmítlo vedení NATO pokračovat v leteckých útocích, protože srbské síly pohrozily zabitím holandských a francouzských rukojmí.

Při následném masakru ve městě Srebrenica zahynulo více než 8 tisíc bosenských občanů.

Mélský dialog

Jeden z principů mezinárodního práva zazněl před mnoha sty lety během takzvaného Mélského dialogu, ve kterém starověké Athény říkají obyvatelům ostrova Mélos, „že silní dělají, co mohou, a slabí strpí, co musí”. 

Podle athénské teorie mezinárodního pořádku nemá Venezuela právo na vytváření vojenských svazků s Čínou nebo Ruskem, protože je její blízký soused, USA, vnímá jako bezpečnostní hrozbu. Respektive takové právo má, ale pouze na vlastní nebezpečí.

Podle stejné teorie má Ukrajina právo na členství ve vojenském paktu, které Rusko vnímá jako vlastní ohrožení, pouze na vlastní nebezpečí. Je vedlejší, zda je vnímání Ruska oprávněné, nebo ne, protože rozhoduje vojenská síla. Athénská teorie totiž platí obecně stejně jako Newtonův gravitační zákon.

Občané ostrova Mélos se řídili morální teorií mezinárodního práva a zaplatili vysokou cenu. Bojeschopní muži byli popraveni, ženy a děti prodány do otroctví. Obyvatelům Mandžuska nebo Etiopie žádná smlouva ani morální odsouzení nepomohly. 

Morálka vs. lidské životy

Pokud je občanům předkládána pouze morální teorie mezinárodního práva, kterou se řídili na ostrově Mélos, zaplatí nevinní lidé cenu nejvyšší. V případě Ukrajiny se tak již stalo, protože její vůdci a rádcové z EU se domnívají, že jiná teorie neexistuje, a i kdyby si uvědomili, že ano, je pro ně nepřekonatelnou překážkou jejich vlastní ego.

Je naprosto legitimní vést diskuzi, jak se mají občané postavit ke konfliktu v blízkosti svých hranic. Realistické posuzování světových událostí podle athénského principu může být ovšem výrazně morálnější než morální hesla a ostře formulovaná prohlášení. Neplatí to samozřejmě absolutně, a proto je důležitá diskuze.