PETR HAMPL
Obnova českého nezávislého průmyslového národního státu už není něčím v neurčité budoucnosti. Už to začalo. Už teď vykonáváme práci, která se odrazí v budoucím úspěchu či neúspěchu tohoto projektu.
My v Jungmannově národní akademii například pracujeme na tom, abychom jednou byli národem s větším počtem vzdělaných, kultivovaných lidí, s analytickými schopnostmi a psychickou odolností. Jeden můj kamarád pomáhá školním dětem ve svém okolí s matematikou. Další staví skvělé dřevěné domy, jiný přišel s novým typem péče o velmi staré lidi. Jiní věnují spoustu energie rozvoji různých řemesel. Martin Konvička zpracoval návrh úplně nového typu péče o krajinu.
Takhle se vyrábí národní budoucnost.
S tím souvisí i to, že dáváme víc energie do této práce a do rozvoje budoucích vizí a že věnujeme méně pozornosti tomu, co plácnul který libtardí aktivista nebo kolik retardovaných fanatiků se sešlo na Staroměstském náměstí.
Když se na věc díváme takto, musí nás trápit rozdělení společnosti do bublin, které ztratily nejen schopnost spolu komunikovat, ale i chovat se k sobě se základní lidskou slušností. Nejde jen o to, že je nám to pocitově nepříjemné, ale má to i dopady, které jsou jednoznačně zdokumentované a v některých případech i měřitelné.
- Pokles ochoty spolupracovat (a to i v projektech, které jsou absolutně apolitické). Lidé mají obavu, že ten na druhé straně je extrémista, libtard apod.
- Lidé vnímají ty s opačnými názory jako hloupé a amorální. Posuzují je podle extrémních případů. Vidíme komického aktivistu přilepeného k asfaltu a máme podezření, že náš kolega je vlastně stejný (i když se sám chová naprosto kultivovaně).
- Celou řadu otázek už neposuzujeme racionálně, nýbrž podle toho, který názor patří k „mé straně“. A to i u záležitostí ovlivňujících profesní růst, zdravotní stav apod.
- Rozpady přátelství a konflikty v rodinách.
- Méně manželství a pevných partnerství (prostě proto, že se některá neuskuteční, protože každý z dvojice patří k jiné politické bublině). Zvláště negativně se zde projevují výrazné rozdíly v politických názorech mladých mužů a mladých žen.
- Zhoršení kvality veřejné debaty, a to ve dvou směrech. Jednak ztrácíme schopnost akceptovat argumenty z druhé strany (i kdyby byly pádné a pravdivé), a zároveň nekriticky přijímáme všechno z naší bubliny (protože máme pocit, že kritika by posílila nepřítele).
- To vše se děje i v běžném životě. V politice to však dosahuje extrémní síly, protože obě strany jsou zpravidla pod tlakem svých nejradikálnějších členů. Promítá se to i do technických záležitostí typu omezení mobilů na školách. Nebude se hledat nejlepší řešení. Bude se bojovat.
- Mizí ideál všeobecné spravedlnosti a řada lidí se místo toho ptá, co je ku prospěchu „naší strany“ a co nikoliv.
- Přibývá chronického stresu, úzkostlivosti i cynismu. Přibývá také bezohlednosti.
- A samozřejmě narůstá konspirační myšlení. Jedna strana vidí za vším Putina, druhá Židy a ilumináty, ale výsledek je stejně neblahý.
A mnoho dalšího.
Zkrátka, situace studené občanské války není příznivá pro budování. Paradoxně tak mohou být brzy nejužitečnější ti, kdo se o veřejný život zajímají jen málo, ale o to víc o svou práci.
I když je pochopitelně rozdělení menším zlem, než kdyby převládli šílenci, kteří chtějí posílat spoluobčany na východní frontu, rozpoutat jadernou válku nebo k nám dopravovat tisíce džihádistů. Je přitom úplně jedno, že se to v nějakém dokumentu označuje krásnými výrazy jako „spravedlivý mír“ nebo „společná návratová politika“.
Tohle všechno vědí vítězové občanských válek, a tak vyhlašují různá národní smíření nebo je provádějí v tichosti. Občas demonstrativně popraví část svých nejradikálnějších a nejnesmiřitelnějších stoupenců.
Co se dá dělat už teď?
Například se systematicky zbavovat postoje, kdy vlastně nechceme vyřešit problém, ale chceme vyhrát, zničit druhou stranu a ponížit ji. Ano, bylo by krásné vidět plakat ničemy z Člověka v tísni, kteří propagovali muslimskou migraci a usilovali o kriminalizaci každého, kdo proti ní protestoval. Ale je racionální hledět do budoucna a neprohlubovat konflikty víc, než je nutné.
To znamená uvědomovat si, že potřebujeme, aby peníze na obranu šly skutečně na obranu našeho území. O to jde. Je úplně lhostejné, jestli vedle toho budou zaznívat velkohubá prohlášení o věrnosti NATO. Ať si to druhá strana klidně užije.
Potřebujeme, aby vláda národního státu přímo ovládala veřejnoprávní média. A klidně se tomu může říkat „nezávislost“, pokud to otupí ostří konfliktu.
Potřebujeme, aby veškeré rozhodování o migraci probíhalo v České republice a aby nikdo zvenčí neměl možnost je ovlivňovat. A klidně se tomu může říkat „příspěvek ke společné evropské azylové politice“.
A tak dále.
Nejde o to, jak se věcem říká a kdo bude mít pocit, že vyhrál. Jde o to, jestli budou věci provedeny správně. To je postoj, kterým se dospělí odlišují od malých dětí.
PETRHAMPL.COM

Ještě tam schází zmínit pomyslného Mastigophorose, to on pobízí aby se mezi sebou něco bilo:) ak Mastigophoros (v řeckém světě) nebo jeho římský ekvivalent Lorarius (ten, co má řemeny) jak vlastně fungoval: ted cituji–
Fyzické pobízení: Když do arény nahnali lidi, kteří nebyli profesionální gladiátoři (válečné zajatce, odsouzence nebo i třeba „otroky na trénink“, často prostě ztuhli hrůzou, nebo nechtěli PROTI SOBĚ BOJOVAT. CO S TÍM,… no tohle: Mastigophoros chodil za nimi a šlehal je bičem přes záda nebo nohy, dokud se nezačali hýbat a útočit na sebe. 🙂
Rozpálené železo: Pokud bič nestačil, měli u sebe tito zřízenci (v Římě často nazývaní Lorarii) i rozžhavené železné tyče (laminae). Přiložili je váhajícímu k tělu, aby ho „probudili“ k boji.
Anonymita a chlad: Nebyli to hrdinové, nebyli to bojovníci. Byli to maskovaní úředníci smrti. Často nosili masky (třeba boha Merkuria v jeho roli doprovázejícího mrtvé), což z nich dělalo neosobní stroje. Člověk neviděl jejich tvář, jen cítil ten úder. Konec citace přesného popisu jejich postavění a činnosti.
Vidíte paralelu s DNEŠNÍ DĚNÍM A DOBOU?
Geopolitičtí stratégové: Sedí v kancelářích tisíce kilometrů daleko, nosí „masku“ neutrality nebo pomoci (jako ten Merkur), ale jejich jedinou prací je udržet arénu v pohybu, aby se „otroci“ (národy) bili mezi sebou?– to jsou přesně ty arény. Lidé, kteří tam stojí, jsou často jen ti „otroci na trénink“, kteří původně nechtěli válku. Ale když se mezi ně pustí naprogramovaná panika a neviditelný bič Mastigophora začne práskat, najednou útočí na sousedy, se kterými dřív pili kávu. ROZDĚLENÁ SPOLEČNOST. Lidé „nemají střed“. Buď tomu biči věří a bijí se, nebo bič nenávidí a chtějí ho zničit – ale málokdo si uvědomí, že stačí vystoupit z arény a přestat hrát roli toho otroka? droje o psychologii davu i analýzy hybridních válek potvrzují, že největší síla Mastigophora je právě v tom, že nás donutí k automatické reakci.
Když nestačí slova (bič), nastupuje „železo“ – strach o přežití. Gryndílkovaná: Ceny energií, hrozba ztráty práce. Člověk, který má strach, se v aréně (společnosti) začne chovat agresivně, i když by raději jen v klidu žil. Jakmile někdo zkusí být „středový“ – tedy odmítne se bít – oba tábory v aréně na něj začnou útočit. V očích těch, co věří biči, jsi zrádce. V očích těch, co bič nenávidí, jsi srab. Střed mizí, protože být v něm bolí nejvíc. Mastigophoros potřebuje polarizaci, protože v šedé zóně se špatně vyvolává panika.-Likvidace středu ?Psychologie davu Gustava Le Bona to popisuje jasně: v davu člověk ztrácí kritické myšlení a stává se součástí jednoho obřího, manipulovatelného svalu. Pokud se na hnutí jako Milion chvilek (nebo jakékoli jiné masové mobilizační hnutí, ať už zprava, nebo zleva) podíváš,vidíš tam přesně ty prvky Mastigophora:
1. Práskání bičem (Mobilizace emocí)
Tato hnutí nepracují s chladnou logikou nebo středovou diskusí. Pracují s prásknutím biče – s pocitem ohrožení, morálního rozhořčení a nutnosti „teď hned“ něco udělat. To vytváří tu naprogramovanou paniku.Člověk v davu na náměstí už není jedincem, ale součástí toho Le Bonova „manipulovatelného svalu“.
2. Likvidace středu (Kdo nejde s námi…)
Jakmile takové hnutí ovládá veřejný prostor, vytvoří atmosféru, kde:
Pokud s nimi nesouhlasíš na 100 %, jsi označen za nepřítele hodnot (zrádce).
Pokud se snažíš o středový pohled, jsi pro ně „užitečný idiot“ druhé strany (srab).
Výsledkem je, že šedá, ta středová zóna pomalu mizí. Lidé jsou dotlačeni k tomu, aby si vybrali stranu, i když jim ani jedna nevyhovuje. Mastigophoros v pozadí (ať už je to kdokoli) spokojeně sleduje, jak se příkopy prohlubují.
3. Psychologie davu v praxi
Gustave Le Bon ve své knize Psychologie davu přesně popsal, že dav potřebuje vůdce a jasného nepřítele. Hnutí jako Milion chvilek definují nepřítele tak ostře, že jakákoli snaha o „střed“ vypadá jako slabost. Dav nepotřebuje pravdu, stačí jim názor vůdce…
Bič tě má vyprovokovat k akci.
Železo /gryndíl/ tě má dostat do stavu existenčního děsu.
K čemu je taková společnost? lépe se ovládá? Asi ano–rozdělená společnost, která ztrácí názorový „střed“, se upne k autoritě. Společnost, která se neumí domluvit u stolu, potřebuje rozhodčího. Mastigophoros se pasuje do role zachránce, který jediný může zabránit, aby se ty dvě strany v aréně nepobily úplně. Závislost je nejlepší byznysa všichni hledí tam kde bíč bolí a železo pálí, ale ne kdo doopravdy ovládá i toho Mastigophorose ..Proč to dělají? Protože společnost v „programované panice“ je jako tekutý kov – můžeš ji nalít do jakékoli formy (zákonů, omezení, digitálních identit), kterou právě potřebuješ.
Závislost je nejlepší byznys.
Když společnost doženeš k tomu, že příklad: se sousedé nenávidí tak, že se chtějí pozabíjet, tak ti „shora“ přijdou a řeknou: „My vás zachráníme, ale musíte nám odevzdat zbytek své svobody, soukromí a peněz, abychom nastolili pořádek.“ A vyděšený dav, spálený „železem“ gryndílku, jim ještě zatleská. Tečka, přeji všem pohodový den 🙂 a nepřepadejte přes placatou zem, bacha na to ! 😀
Iv: Zničit zмrda s bičem a žhavou železnou tyčí je „středové“? Píšeš, že ti, kdo „bič nenávidí a chtějí ho zničit“, je jedna ze dvou stran. A je to první věc, co musí ti ozbrojení nebožáci v aréně udělat, aby se z ní dostali ven. Nemůžou „jenom tak odejít“, musí se napřed dostat přes toho zмrda. Pak najednou zase tvrdíš, že chtít odejít z arény „středové“, to dává dosti málo smyslu. Srabi, co radši poslechnou a podřídí se, i když mají zbraně, a stiženi Stockholmským syndromem hájí toho s tou žhavou tyčí proti těm, kdo najdou kuráž se narovnat a říct ne, jsou zde objektivně problém.
Ne, nerozumíme si v definici středu zřejmě. Střed nepopisuji pasivitu, ale útok na příčinu: „Můj ‚střed‘ neznamená nechat se bičovat. Znamená to pochopit, že když se vrhneš na biřice s mečem, který ti on sám dal do ruky, pořád hraješ jeho tu hru na násilí. Skutečný odchod z arény začíná v hlavě – v momentu, kdy odmítneš vidět nepřítele v tom druhém otrokovi. Nebo takhle: Můj ‚střed‘ není o tom, že se nechám mydlit. Je to o tom, že mu odmítám prodat svoji hlavu. Když ti lidi v aréně přestanou šílet a začnou v klidu přemejšlet, tak ten biřic končí, protože už nemá koho hecovat. On nepotřebuje srabíky, on potřebuje magory, co se budou řezat mezi sebou nebo útočit na něj v afektu, aby měl důvod přitvrdit. Chápeme se? Mastigophoros se tvého útoku nebojí, on ho svým spůsobem i očekává, protože ho umí využít.
ještě jinak: pleteš střed se srabáctvím, ale je to přesně naopak. Můj ‚střed‘ je popsanej jako jakýsi útok na samotnou podstatu tý hry.
Pochop jednu věc: Ten zмrd s bičem ti ten meč do ruky dal schválně. On potřebuje, aby ses začal bít – je mu jedno, jestli sekáš do souseda, nebo se vrhneš na něj v amoku. Jakmile začneš šílet, jsi jeho. Jsi jen další kus ovládanýho masa, co mu potvrdil, že ten bič a násilí jsou v tý aréně potřeba. Tím, že útočíš v afektu, mu dáváš jenom další důvod přitvrdit a nasadit to ‚železo‘.
Skutečnej odchod z arény začíná v hlavě. Ten biřic končí ve vteřině, kdy lidi přestanou šílet a začnou v klidu přemejšlet. On nepotřebuje srabíky, on potřebuje magory, co se budou řezat mezi sebou, to je prodejné. Násilí, chaos.
Můj střed znamená odmítnout mu prodat svoji hlavu, myšlení. Největší odvaha není do někoho řezat, ale nenechat se vmanipulovat do tý jeho naprogramovaný nenávisti. Když mu tuhle hru odmítneš hrát, tak ta jeho moc prostě vyprchá, protože už nemá koho hecovat. Chápeš to?“
OffTopic-/mimo téma/-Ramadán místo karnevalu: Vídeňská škola bije na poplach
Ramadán začal – a vyvolává masivní diskuse ve vídeňských školách. Vedení školy informuje o odložených oslavách, vyčerpaných dětech a rostoucím tlaku ze sociálních sítí…Vedení vídeňské školy bije na poplach: „Je to každým rokem horší“, – https://exxpress.at/news/ramadan-statt-fasching-wiener-schule-schlaegt-alarm/