Je to válka a vítězství nebylo nikdy blíže

Níže uvedené údaje z historie čerpají z článku historika Richarda Browna z roku 1966 a knihy s názvem „The Patriot’s History of the United States”. Popis současné situace je pokusem o souhrn komentářů, které reprezentují optimistické názory „neliberální Ameriky”. Zdroj ostatních informací v odkazu na konci článku, s výjimkou názorů.

Vznik Demokratické strany

Americká Demokratická strana vznikla, aby bránila institut otroctví před zrušením. Důležitou součástí mechanismu, který jí měl pomoci udržet se u moci, byl systém rozdávání vládních zakázek nebo jiných prebend. Za jeho ideového tvůrce je považován osmý prezident USA a zakladatel Demokratické strany, Martin Van Buren.

Amerika byla již několik desítek let před zrušením otroctví „ve válce” v politickém slova smyslu. Ve federální politice měly dominantní roli jižanské státy, které bránily jakémukoli uvolňování institutu otroctví. Ostré spory dokumentuje takzvaný „kompromis Missouri” z roku 1820, který zabránil rozpadu Spojených států. Když chtěl stát Missouri vstoupit do Unie, obávaly se severní státy, že otrokářský stát Missouri oslabí jejich vliv na federální úrovni. „Kompromis Missouri” stanovil, že se otroctví nesmí rozšířit za hranici 36°30‘ severní šířky a do Unie musely vstoupit najednou Missouri a svobodný stát Maine, aby zůstala zachována rovnováha.

Spory mezi otrokářským Jihem a průmyslovým Severem pokračovaly po roce 1828, kdy oficiálně vznikla Demokratická strana a pod vedením Andrew Jacksona vyhrála prezidentské volby. Andrew Jacksona považují historici za prvního prezidenta, jenž začal masivně využívat Van Burenův systém „státní prebendy výměnou za podporu”. Andrew Jackson vládl osm let do roku 1837, kdy ho ve funkci vystřídal právě Martin Van Buren.

Abraham Lincoln

Dominantní vliv jižanských států zastavil až republikánský prezident Abraham Lincoln, který byl zvolen v roce 1860. Poprvé v historii stál v čele Spojených států prezident, který jednoznačně odsuzoval institut otroctví a byl odhodlán jej postupně zrušit s využitím všech zákonných prostředků, které měl k dispozici. Obě dvě strany to věděly, a proto se jižanské státy rozhodly riskovat v občanské válce, aby předešly jisté porážce v politickém procesu, který vedl odhodlaný protivník Abraham Lincoln.

Jaká je paralela se současností?

Expandující stát

Systém rozdávání státních prebend výměnou za politickou moc, který stvořil zakladatel Demokratické strany Martin Van Buren, znamenal, že bez ohledu na to, která strana byla u moci, byl stát odsouzen k neustálé expanzi. Systém „toleroval” každého politika, který neohrožoval jeho podstatu, ale zasáhl, pokud byly požadované změny příliš radikální. Pokud by něco ohrožovalo systém samotný, stejně jako politici ze Severu představovali smrtelnou hrozbu pro institut otroctví, je „politická válka” přiměřeným popisem toho, co nastane. Amerika ale již v 19. století byla desítky let v nesmiřitelné politické válce o otroctví. Současná situace není nic nového.

Po druhé světové válce americký stát postupně rostl, ale jeho růst společnost zásadně neohrožoval. Demokratická strana měla v obou komorách parlamentu většinu od roku 1955 do roku 1981, kdy v prezidentských volbách zvítězil Ronald Reagan a demokraté ztratili kontrolu v jedné komoře parlamentu, konkrétně v Senátu.

Republikánská revoluce

Demokratická kontrola jedné komory parlamentu byla důvodem, proč ani Ronald Reagan nedokázal zastavit růst státu a jeho výdajů. Druhým důvodem byla jeho snaha eliminovat hrozbu Sovětského svazu, k čemuž potřeboval podporu demokratů. Zadlužení USA proto stouplo za Reaganovy vlády téměř trojnásobně.

V roce 1994 proběhly v USA volby, které média popisovala jako „republikánskou revoluci”. Poprvé od roku 1952 získali republikáni většinu v Kongresu i Senátu na základě kampaně, která kopírovala řadu motivů z Reaganovy politiky a nesla název „Smlouva s Amerikou”. Její důležitou součástí byla redukce státu, snižování daní a boj proti korupci. Mezi skandály té doby patřila například kauza „House Bank”, během které vyšlo najevo, že si členové Kongresu mohli půjčovat peníze bez pravidel platných pro ostatní občany. Z 22 kongresmanů, kteří si půjčovali nejvíce, bylo 18 demokratů a 4 republikáni.

Prohraný poker

Republikánská strana vedená tehdejším lídrem republikánské většiny v Kongresu, Newtem Gingrichem, začala hledat cestu k vyrovnanému rozpočtu a snižování státních výdajů. Protože se nebyla schopná dohodnout s demokratickým prezidentem Clintonem, odhodlala se zastavit financování státu. Bill Clinton správně odhadl, že se jedná o „bluff”, a za pomoci médií, která se jako jeden muž postavila na jeho stranu, odpor republikánů zlomil. Po 21 dnech akceptovala Republikánská strana Clintonův návrh rozpočtu a rezignovala na zásadnější rozpočtové škrty.

Od té doby se podle názoru mnohých komentátorů datuje neschopnost republikánů postavit se jednotné frontě nepřátelských médií a nenechat se zlomit. Prohra Newta Gingriche v pokerové hře o federální rozpočet také znamenala, že se republikáni v následujících letech až na malé výjimky nepokusili o zásadnější reformu rozpínajícího se státu.

Uniparty

Změna nastala v okamžiku, kdy oznámil svoji kandidaturu Donald Trump. Odhodlal se nepokračovat v politické hře, pro kterou mají Američané přezdívku „Uniparty”. Je jedno, která strana je u moci, žádná se neodváží nabourat staletí fungující mechanismus rozdávání státních peněz, třeba prostřednictvím USAID, postavit se rázně imigraci nebo vyřešit zkorumpovaný systém voleb bez dokladu totožnosti. Více o volbách zde.

Trumpovo druhé funkční období je vyhlášení nekompromisní války systému, který v USA podle některých historiků fungoval od dob Martina Van Burena. Výraz, který se lidé nebojí použít, zní „totální válka”. Nebude to jednoduché a není to diskusní klub „uhlazených gentlemanů”. Ale vítězství je blíže než kdykoli v minulosti.

Zkompromitované volby v roce 2020 byly možná největší chybou demokratů a systému „Uniparty”. Kdyby v roce 2020 Donald Trump vyhrál, táhl by za sebou problém protipandemických opatření, neměl by čas na přípravu strategie a týmu odhodlaných patriotů a hlavně by neměl takovou podporu široké veřejnosti, která na vlastní kůži pocítila, co znamená vláda progresivních úředníků utržených ze řetězu, nekontrolovaná imigrace, školství řízené neomarxisty nebo nijak neskrývaná diskriminace bílých Američanů a standardní rodiny.

Je to válka

Je to totální válka. Komentátor televize CNN, který má přinést do jejích diskusních pořadů „jiné názory”, se nebál napsat na sociálních sítích: „Je to boj o budoucnost západní civilizace. Tečka. Není možné to popsat jinak. Buď zvítězíme, nebo prohrajeme.”

Řekl to v reakci na víkendový útok ve státě Colorado, kde ilegální imigrant z Egypta zaútočil na pokojnou demonstraci lidí, kteří žádali propuštění rukojmích Hamásu. Egypťan zaútočil zápalnými lahvemi a zranil 12 lidí, z toho jednoho těžce.

Karty pro ideje svobody jsou rozdány nejlépe za dlouhou dobu a Demokratická strana je v těžké defenzívě. Její program „imigrace – zelené dotace – politická korektnost” je atraktivní pouze pro malou část občanů bez ohledu na to, co hlásají média hlavního proudu a papouškují média evropská. Proto je současná situace pro mnoho Američanů důvodem k optimismu, který nedokáže zakalit ani pomalejší postup reforem, než by si přáli.

Vítězství Ameriky by značně posílilo šance Evropy, že se jí podaří totéž.