Je v dnešní době rasismus tolerován?

D. D. KRAJČA

Ne. Alespoň nám to neustále tvrdí politici, média, neziskové organizace i nejrůznější morální autority. Nenávist vůči lidem prý nemá v civilizované společnosti místo. Nesmíme soudit člověka podle barvy pleti, náboženství, původu ani národnosti. To všechno zní správně. Jenže skutečnost je zjevně mnohem jednodušší. Záleží pouze na tom, kdo je zrovna terčem.

Podívejte se na přiložené snímky z veřejné diskuse. „Tak není divu, když jsi Rus.“ „Všichni vědí, že jsi ruská mrdka, tak zalez do díry, kam patříš.“ To nejsou anonymní výkřiky z temných zákoutí internetu. Tyto komentáře sbírají desítky až stovky reakcí. Lidé se pod ně podepisují svými jmény a veřejně jim tleskají.

Teď si představte jedinou změnu. Nahraďte slovo Rus slovem Žid, Rom, Ukrajinec nebo označením jiné národnostní či etnické skupiny. Myslí si snad někdo, že by pod takovým komentářem zůstalo sto padesát palců nahoru? Že by se tomu lidé smáli? Nebo by během několika hodin následovala vlna odsouzení, mediální pozornost a debata o nenávistných projevech?

A právě tady se láme celý problém. Nenávist není méně odporná jen proto, že míří na politicky nepopulární národ. Člověk není odpovědný za svůj pas ani za místo narození. Kritizovat vládu, prezidenta nebo režim je legitimní. Urážet obyčejného člověka jen kvůli jeho národnosti legitimní není. To není politický názor. To je předsudek.

Nejděsivější ale není samotný autor komentáře. Takových bylo v dějinách vždy dost. Nejděsivější je potlesk. A ten nepřichází jen od anonymních profilů.

Pod podobnými výroky jsou veřejně viditelné reakce lidí, kteří vystupují jako morální autority této země. Politici, poslanci, europoslanci, novináři, herci, režiséři i další veřejně známé osobnosti. Stačí otevřít diskusi a podívat se. Každý si to může ověřit. Nejde o žádné tajemství ani zákulisní informaci. Je to veřejně viditelné.

Právě od těchto lidí přitom slýcháme nejhlasitější přednášky o toleranci, lidských právech, slušnosti a boji proti nenávisti. O to větší je kontrast ve chvíli, kdy veřejně reagují kladně na komentáře, které člověka nehodnotí podle jeho činů, ale podle jeho národnosti. Pokud někdo veřejně ocení výrok typu „jsi ruská mrdka, zalez do díry“, není podstatné, koho tím chtěl zasáhnout. Podstatné je, že tím veřejně dává najevo souhlas s urážkou založenou na původu člověka.

Tomu se neříká obrana demokracie. Tomu se neříká boj proti nenávisti. Tomu se říká dvojí metr.

Jednou tvrdíme, že kolektivní vina je nepřípustná. Podruhé ji sami podporujeme. Jednou říkáme, že národnost nesmí být důvodem k nenávisti. Podruhé bez mrknutí oka tleskáme tomu, kdo právě národnost používá jako důvod k urážkám. Morální zásady přitom nemohou platit jen tehdy, když se nám to politicky hodí.

Historie nás přece neučí jen to, kam až může nenávist dojít. Učí nás také, jak začíná. Nezačíná koncentračními tábory ani gulagy. Začíná mnohem nenápadněji. Začíná větou, že někteří lidé si urážky vlastně zaslouží. Začíná smíchem pod komentářem, který bychom u jiné národnosti okamžitě odsoudili.

Začíná ve chvíli, kdy přestaneme měřit všem stejným metrem.

Nejde o obhajobu žádného státu ani žádného režimu. Jde o obhajobu principu. Buď odmítáme kolektivní nenávist vždy, nebo ji ve skutečnosti neodmítáme vůbec. Není možné tvrdit, že bojujeme proti diskriminaci, a zároveň veřejně tolerovat urážky lidí jen proto, že se narodili na „špatném“ místě.

Společnost neumírá ve chvíli, kdy se objeví nenávist. Ta tu byla vždy. Společnost začíná umírat ve chvíli, kdy jí začnou tleskat ti, kteří se sami označují za obránce demokracie, lidských práv a evropských hodnot. Od té chvíle už nenávist nestojí na okraji společnosti. Sedí v jejím středu a tváří se jako ctnost.

A právě to je možná ta nejnebezpečnější změna, kterou dnes prožíváme.

 

Daniel Danndys Krajča, FB