Jean-Pierre tomu nerozumí

DANIEL FOUBERT

Jean-Pierre tomu zpočátku nerozuměl.

Sledoval večerní zprávy, platil daně, zodpovědně volil a věřil tomu, co mu říkali seriózní lidé.

1. Francie potřebovala imigraci, protože ekonomika potřebovala pracovní sílu.
2. Rozmanitost byla příležitostí.
3. Veřejné služby byly pod tlakem, protože jim chyběly finanční prostředky.
4. Nepokoje ve školách byly způsobeny nerovností.
5. Statistiky kriminality bylo třeba vnímat v kontextu.
6. Kdokoli, kdo tyto věci spojoval příliš rychle, byl pravděpodobně extremista.

Pak začaly jeho děti chodit ze školy domů s tím, že učitele sotva slyší.

Polovina hodiny se strávila nastolováním pořádku.

Učitelé se neustále střídali.

Někteří prostě na týdny zmizeli.

Jean-Pierre si jednou zdvořile postěžoval.

Školní správa mu vysvětlila, že situace je „náročná“ a že škola připravuje „inkluzivní pedagogický přístup“.

Jean-Pierre se vrátil domů uklidněný.

O problém se starali odborníci.

Změnila se i jeho čtvrť.

Obchody zavíraly.

Jiné se objevovaly.

Skupiny mužů každý večer okupovaly ty samé rohy ulic.

Jeho žena po setmění přestala chodit po jedné ulici.

Jean-Pierre si toho všeho všiml, ale také se naučil, že vnímat souvislosti je nebezpečné.

Každá událost tedy zůstávala ojedinělou událostí.

Jeden zavřený obchod nic neznamenal.

Jeden útok nic neznamenal.

Deset incidentů znamenalo deset nesouvisejících incidentů.

Jen rasista by si to dal do souvislosti.

Pak byla jeho dcera sexuálně napadena mužem, který nedávno přijel do Francie.

Jean-Pierre byl zdrcen.

Ale téměř okamžitě začal hlídat své vlastní myšlenky.

Útočník byl jednotlivec. Samozřejmě.

Nikdy se nesmí generalizovat.

V televizi vysvětlovali, že politické zneužití takových zločinů je nezodpovědné.

Jeden ministr varoval před „stigmatizací“.

Jean-Pierre zjistil, že skrz slzy přikyvuje.

To, co se stalo jeho dceři, bylo příšerné, ale zdálo se, že skutečně děsivou možností bylo, že by kvůli tomu někdo někde mohl hlasovat pro nesprávnou stranu.

Nic se nezměnilo.

Situace ve škole jeho syna se zhoršila.

Jeho dcera přestala chodit ven sama.

Jeho žena se chtěla přestěhovat.

Policie byla vyčerpaná.

Učitelé byli vyčerpaní.

Nemocnice byly vyčerpané.

Jean-Pierre byl vyčerpaný.

Přesto každé vysvětlení, které mu bylo podáno, od něj vyžadovalo, aby uvěřil, že každé zhoršení je dočasné, náhodné, přehnané nebo způsobené něčím, co s bezprostředně sousedícím zhoršením vůbec nesouvisí.

A kdykoli někdo nadhodil, že země možná udělala vážné chyby – v otázkách migrace, autority, vzdělávání, policejní práce, integrace, trestání nebo hranic –, Jean-Pierre znal správnou odpověď.

„Opatrně. To zní jako krajní pravice.“

Zůstal tedy rozumný.

Zůstal umírněný.

Zůstal informovaný.

Zůstal zcela neschopný vyvodit závěr ze svého vlastního života.

Zpočátku tedy Jean-Pierre nerozuměl.

A stále nerozumí.