Jediné, co stojí mezi námi a válkou. Vidlák je nervózní z Klausových slov

Tak je tu prý ohrožena demokracie, hlásil na Staroměstském náměstí Milion chvilek. I herci přišli a velebili Havla. Jen tedy účast vyvolala poněkud posměch. Byl ten posměch oprávněný?

Samozřejmě, že je to oprávněný posměch. To takhle uděláte demonstraci na záchranu demokracie a je vás tam jak do mariáše. Pročpak lidi nepřišli, Mikuláši? Přestali Ti věřit, protože se lísáš k Dozimetrům? Nebo jsi je zklamal svým receptem, že záchrana demokracie spočívá v tom, že lidi budou volit Kupku, Hřiba a Rakušana a zaručeně nebudou volit Babiše? A nebo, a to je úplně nejhorší, mají té Tvé demokracie i podpory Ukrajiny plné zuby? Otázky, samé otázky.

Kdybych byl běžný občan, byla by tady už 13 let ohrožena demokracie. Nejdřív zlým Zemanem, potom Babišem, potom rasistickými extremisty, potom anticovidovými extremisty, potom proruskými extremisty a teď zase Babišem a k tomu jeho partnery. Co si ten občan musí myslet, když na něj ty populární „ksichty“ v jednom kuse hrnou věty o ohrožené demokracii?

Coby, zvykne si. Stane se mu to běžným koloritem, slova o ohrožené demokracii ztratí svůj původní význam a stanou se billboardovou zkratkou… přestane na to reagovat. Přesně to se teď stalo Mikuláškovi na Staromáku. Ohrožená demokracie už není výjimečný jev s mobilizačním efektem. Je to naprosto běžná situace, která trvá už čtrnáct let.

Fór je ovšem v tom, že až bude demokracie opravdu ohrožená – třeba válkou nebo mafiánskými vztahy mezi hnutím STAN a strejdou Redlem, tak nám pro pojmenování toho jevu chybí příslušný termín. Jestliže jsou všichni už dávno absolutní zlo, až to absolutní zlo doopravdy přijde, bude se zdát docela v pohodě, protože už pro něj nebudeme mít dost silné slovo.

Konečně jsem pochopil, jak přišel k moci jistý Dolfi. Přesně takhle. To se výmarské politické strany tak dlouho častovaly zlými slovy, až se Áda stal vlastně milým a přijatelným. Stejně tak se dneska milým a přijatelným stává náš ukrajinský kolega Stěpan Bandera.

Pravidelně řešíme, jak se Andrej Babiš „motá“ v tématu hrozby války s Ruskem. Jednou nadává Koudelkovi, že nemá strašit lidi a volá po míru, jindy slibuje, že v případě ruské invaze do Pobaltí pošle dvě mechanizované brigády (neví, kde přesně jsou, ale pošleme je). V tom musí být nějaký vzorec, nějaký záměr. Možná stará sovětská metoda „nášim vášim“? Jakože jednou tak, podruhé tak?

Já jen doufám, že Andrej ví, co dělá. Ale doufám už podstatně méně než kdysi, když začal covid. Tehdy jsem si myslel, že ví, co dělá a za jeho chaotičností je nějaký záměr. Inu, nebyl… A protože jen blbec dělá stejnou chybu dvakrát, jsem teď mnohem víc napružený a vidím „zradu“ i tam, kde třeba není.

A tak si teď dovoluji předpokládat, že Andreje nám zase zpracovali v centrále CIA a vysvětlili mu, že válka bude, protože ji všichni potřebují a on by se měl usmířit s Petrem Pavlem, napřáhnout ruku ke Kupkům a Grolichům a přestat s ukončování České televize, protože propaganda bude brzy velmi důležitá součást válečné mašinérie. Sorry jako, Andreji, od jisté doby se raději připravuju na to horší než na to lepší. Můžeš si za to sám.

Profesor Ivo Budil vyjádřil víru, že se Andrej Babiš zachová v případě, že „to“ přijde, alespoň jako Švejk. Sdílíte toto přesvědčení?

Kéž by tomu tak bylo. V principu by mi to k Veľkému Bocianovi sedělo, ale víte, švejkování má svá pravidla. Celá finta spočívá v tom, že vaši CK evropští nadřízení to nechápou, ale naopak vaši voliči to chápou. A já bohužel nevidím žádnou interakci Babiše s voliči, která by jiskřila jinotaji, skrytými významy a čtením mezi řádky. Babiš neumí při svých projevech významně mrkat a říkat vlastně něco úplně jiného, než co doopravdy říká. A tak se trochu obávám, že sice možná bude švejkovat, ale „dostane nářez“ od všech.

Václav Klaus nedávno řekl, že poprvé v životě se bojí války v Evropě. To je asi blbé, když tak přísně racionální člověk jako Václav Klaus vyřkne něco takového?

Zajímavé nářky jsem slyšel od takových „proválečných podcasterů“, pokud jde o Německo. Že kdyby opravdu „něco“, tak by se německá veřejnost postavila proti, případně by dávala najevo apatii. Tento strach plyne z výsledků AfD a Die Linke. Je na tom něco pravdy?

To je také to jediné, co stojí mezi námi a válkou. Kromě toho, že jsme tu třicet let nic pořádného nepostavili, tak jsme také nevytvořili ani žádné velké válečné nadšení, ani válečnou ekonomiku. Elity by válku chtěly, ale vítězný optimismus nikde nevidíte.

Samozřejmě, není to žádná velká překážka. Češi se do první světové proti Rusovi také moc nehrnuli, ale Conrad von Hötzendorf se na to moc neohlížel, a když nemohl morálku udržovat vlasteneckými písněmi, udržoval ji alespoň popravami. Ukrajincům se na frontu také moc nechce, ale stejně tam pěkně mřou po statisících.

Teď probíhá rozprava před hlasováním o nedůvěře vládě. Ani to nesledujte, nemá to moc smysl, navíc vláda se rozhodla opozici utahat dlouhými projevy. Ale mám dotaz: Kdybyste byl poslancem a vláda by závisela na Vašem hlasu, co byste dnes udělal? Výběr z možností: Vyslovit nedůvěru vládě, hlasovat proti vyslovení nedůvěry vládě, zdržet se, odejít před hlasováním na záchod.

Kdybychom se jako Stačilo! dostali do sněmovny, do vlády s Babišem bychom nešli, ale vyslovili bychom tenkrát v lednu jeho vládě důvěru. Dnes bychom za Andrejem došli a požadovali bychom zdrženlivost, zákon FARA a ukončení koncesionářských poplatků… ideálně i s ukončením celé České televize. Předpokládám, že přesně toto teď dělá Tomio Okamura i Jindra Rajchl.

Jestli vláda přežije hlasování o nedůvěře a kolem poplatků i zákona FARA bude dál ticho po pěšině, začnu si myslet, že se Okamura i Macinka nechali Babišem koupit. Nepožaduji žádné hlasité proklamace. Ale jestli to sněmovna teď nezačne projednávat, je nejvyšší čas poslat SPD i Motoristy k vodě, protože dali přednost korytům před svými voliči. Jestli je nějaký chvíle, kdy je možné prosadit něco ze svého programu, je to právě teď.

Opozice mává transparenty o obřím dluhu 386 miliard korun. No, není to pěkná částka, ale Babiš hlásí, že „chce dávat peníze našim lidem“. Berete tento argument?

Neberu! Začnu ho brát, až uvidím velkolepou bitvu mezi vládou a nadnárodními korporacemi o jejich vyváděné dividendy. Až uvidím epickou bitvu o zdanění vnitrokorporátních fakturací. Až tohle bude, pak se můžeme bavit o deficitu. Pak se můžeme bavit o tom, jestli je vhodné si půjčit, kolik si půjčit a za kolik si půjčit. Dokud nám z ekonomiky odtéká ročně bilion korun a nikdo ani nepípne, tak prostě nemají právo nás zadlužovat. A platí to, i kdyby nám vládl osobně archanděl Gabriel.

Sakra, já nechci při zveřejňování kvartálních korporátních výsledků vidět šťastné manažery. Já chci, aby měli slzy v očích, a chci, aby obě strany věděly, že šly na krev. Až to bude, pak se bavme o tom, kolik půjčených peněz „dáme našim lidem“. Jasné?