Jediný správný názor je Pirátů a chvilkařů? Za to jsme cinkali klíči?

Sedmnáctý listopad je v českém kalendáři víc než jen státní svátek. Je to připomínka statečnosti těch, kteří se nebáli postavit tehdejšímu – a buďme upřímní – téměř diktátorskému komunistickému (či socialistickému) režimu.

Je to významný den odvahy, občanské sebeúcty a společenského prozření. Každý rok si připomínáme nejen studentské demonstrace z roku 1939 či 1989, ale i univerzální hodnotu svobody, která se neuděluje shůry, ale vybojovává – a hlavně se musí chránit každý den a hodinu.

Ale dost patosu, vraťme se do divokých dnešních dnů. Ani dnes si klidu moc neužijeme.

Zdeněk Hřib – samozvaný moralista

V tomto kontextu působí výrok předsedy Pirátů Zdeňka Hřiba tak trochu… vykutáleně. Vrchní Pirát to patrně přehnal se sójovým latté a ostře veřejně napsal: „Náš předseda sněmovny, Tomio Okamura, ani není schopen toto ocenit zapálením svíčky na Národní třídě.“ Konec citace.

Autor tohoto komentáře – brněnský právník – se však ptá jinak: Co jsme to za zemi, kde demokraticky zvolený předseda Poslanecké sněmovny musí preventivně uhýbat před šikanou ulice a zdivočelé opozice?

Opravdu jsme v roce 1989 cinkali klíči proto, aby se po 35 letech kdokoliv bál položit svíčku na pietním místě, pokud zrovna neodpovídá představám mediálně hlučnější části politického spektra?

Svoboda buď je, anebo není

To není obhajoba Tomia Okamury ani jeho politických názorů. Koneckonců SPD jsem nikdy nevolil.

Je to obhajoba klíčového principu. Buď žijeme v liberální demokracii, kde i politický protivník má právo na vlastní pietu, nebo se pomalu suneme zpět k modelu, kdy „jediný správný názor“ určuje ulice plná Pirátů a Milionů chvilkařů, kdo může stát na jakém chodníku. A kdo může kde položit květiny ke kterému výročí.

Hřibova reakce přitom nepřekvapuje. Pirátský předseda, který mimo jiné nezvládl pražskou dopravu a dodnes jím zavedené experimenty trápí tisíce obyvatel i návštěvníků, si z výročí 17. listopadu snaží udělat laciné PR. Na tragikomickém pokusu přilepit se ke svátku, který má spojovat, je nejzajímavější ta okatá snaha vykreslit vlastní stranu jako jediného arbitra morální správnosti.

Závěrem

Rozumným lidem je nad slunce jasné, že 17. listopad není od toho, aby posloužil jako nástroj ke kopání do nové vlády nebo do nového předsedy Sněmovny.

Citovaný den má připomínat odvahu těch, kteří čelili režimu, jenž potlačoval svobodu slova, pohybu i myšlení. Byla to právě nesnášenlivost a vůle umlčet odlišné hlasy, proti čemu se v roce 1989 protestovalo. Proto je dnes paradoxní sledovat, jak někteří politici a aktivisté s nadšením pěstují přesně ten typ atmosféry, který jsme tehdy odmítli – atmosféru nenávisti namířené proti těm, kdo přemýšlí či vládnou jinak.

Možná bychom si na 17. listopad měli připomenout i to, že respekt k politickému soupeři a svoboda projevu nejsou volitelné doplňky demokracie. Jsou to její základní kameny. A jestli někteří nedokáží přežít ani to, že se jejich oponent postaví s tichou svíčkou na veřejné pietní místo, možná právě oni by si měli zavzpomínat, proč zde kdysi vůbec zněly klíče.