Ještě nepřišel čas usnout na vavřínech!

Není korektní seriózně, důsledně a kriticky přemýšlet o již naneštěstí obecně přijímaných dogmatech – ať už se jedná o multikulturalismus a otázku masové migrace, o obětování prosperity na oltáři představ zelené ideologie, o doktrínu nekončící války a nikam nevedoucích sankcí, či o odevzdávání naší suverenity a rozhodovacích pravomocí do rukou nadnárodních uskupení. Prospěchářsky vyčkávat je bezpečnější než přiznat „skin in the game,“ tedy jasně deklarovat postoje a přijmout rizika s tím spojená.

Zpochybňovat soudobé narativy není součástí bontonu, není to zdvořilé. A běda těm, kteří si dovolí činit opak. S takovými opovážlivci představitelé dnešních elit ani nepolemizují a obratem je označují za xenofoby, proruské živly, popírače vědy a nepřátele jednotné Evropy.

Právě takové nálepky zabraňují jakékoliv racionální a smysluplné debatě a vedou ke skutečnosti, že volby nerozhodují věcné argumenty a „logos“, nýbrž všemožné absurdní zkratky a „pathos“ (či pro současnou, samozvaně hodnotovou vládu tolik příznačný „ethos“ a různé apely na jakousi slušnost a abstraktní vyšší morální principy).

Boj za správnou stranu

V předvolebním klání se tak kandidáti nepředhání v hledání řešení, prezentaci myšlenek a názorů. Není třeba vyhrazovat příliš času na zdlouhavé debaty o problémech školství, zdravotnictví, o důchodovém systému anebo zadlužení, množství dotačních titulů a míře ekonomických svobod. To je pro nynější elity vedlejší, ty mají své vznešenější a ctnostnější cíle.

Ony bojují za svoji správnou stranu, své hodnoty, západní směřování a spravedlivý mír. Že si pod tím lze jen těžko něco konkrétního představit? No a? Zní to přeci tak velkolepě. Mnoha lidem se taková rétorika zamlouvá. Navíc je žvanění o hodnotové politice notně snazší než formulování bytelných argumentů vycházejících z vědecké teorie, kterou je zapotřebí studovat a porozumět jí.

A proto představitelům dnešního establishmentu stačí primárně přemýšlet nad tím, jak svého soupeře co možná nejvíce vyvést z míry, urazit či zesměšnit, udělat z něj populistu, bezhodnotového antičlověka, nebo rovnou loutku Vladimira Putina. Prozatím jim tato bezprecedentní a nestoudná strategie více či měně funguje.

Navzdory různým vládním debaklům, kauzám a skandálům se stranám bývalé pětikoalice v mnohých průzkumech veřejného mínění daří relativně příznivě. Čísla z nich získaná nepřeceňujme, ale bylo by zásadní chybou jim nepřikládat žádnou váhu. Atmosféra ve společnosti se od roku 2021 nepochybně změnila.

Jít opozici po krku…

Je oprávněné říci, že Petr Fiala není oblíbeným politikem. Většina občanů nepovažuje výsledky jeho počínání ve funkci za uspokojivé. Ale to nestačí. Myslet si, že nepopularita vlády sama o sobě implikuje vítězství opozice, je jen chatrnou domněnkou. Všeobecná nespokojenost a „remcání“ se nutně nemusí promítnout do výsledku voleb. Rozhodnuto stále zdaleka není.

Kdysi byl módním nezodpovědný, destruktivní a krajně agresivní slogan „Jít vládě po krku“. Dnes je tomu docela naopak. Nedávné setkání premiéra a ministra vnitra u piva to znovu potvrdilo. Jakákoliv spolupráce s opozicí byla současnou vládou – ke škodě všech – ostentativně vyloučena.

Právě v duchu „Jít opozici po krku“ se v budoucích týdnech ponesou projevy většiny koaličních politiků, výstupy moderátorů mainstreamových médií a na základě dosavadního dění lze soudit, že nejspíš i jednání úřadů a policie. Vládě jde nyní opravdu o všechno. A účel v politice světí prostředky. Mysleme na to. A nezapomínejme, že ještě nepřišel čas usnout na vavřínech.