Jsou civilizační aspekty v migrační politice důležité?

DAVID FLORYK

Evropa stojí na demografické a kulturní křižovatce. Stárnoucí populace a ubývající pracovní síla zatěžují systémy sociálního zabezpečení, imigrace je propagována jako klíčové řešení. Mají však být imigranti vnímáni jako „kdokoli“, koho lze podle potřeby přemístit, aby naplnil pracovní trh?

Španělský výzkumník Juan Ángel Soto si to nemyslí. Ve své studii, zpracované pro budapešťský think-tank Danube Institute, s názvem The Empire Strikes Back: Why Civilisational Aspects Matter in Migration Policy (Impérium vrací úder: Proč jsou civilizační aspekty důležité v migrační politice) tvrdí, že civilizační dědictví bývalých impérií i dnes ovlivňuje integraci migrantů.

„V této práci se snažím ukázat,“ vysvětluje Soto, „že imigraci nelze analyzovat pouze z hlediska čísel nebo ekonomiky. Existuje civilizační pozadí, které vysvětluje, proč některé země dosahují lepší integrace než jiné.“

Studie porovnává Španělsko, Francii a Spojené království. Všechny tyto bývalé koloniální říše ve své době usnadňovaly příliv migrantů ze svých bývalých kolonií. Kontrast mezi nimi nabízí pozoruhodný vhled: integrace není pouze otázkou politiky – je to otázka historické představivosti a civilizační kompatibility. Kulturní logika budování impéria ovlivňuje nejen právní status migrantů, ale také jejich symbolické místo v národě a jejich schopnost integrovat se.

Studie rozlišuje mezi administrativními impérii (britským a francouzským) a civilizačními nebo replikačními impérii (španělským).

Francie a Spojené království spravovaly své kolonie udržováním kulturní distance mezi koloniemi a metropolí. Vzdělávací systémy, občanské hodnoty a infrastruktura byly obvykle zaměřené spíše na správu, než na asimilaci domorodého obyvatelstva. Francouzská i britská mise byly nepochybně civilizační, nicméně neměly v úmyslu učinit své kolonie jakýmsi „rozšířením“ svého národního státu. Španělsko naproti tomu vědomě exportovalo jazyk, náboženství a instituce. Tento rozdíl má i dnes velký vliv na integraci migrantů.

Francie: asimilace bez sounáležitosti

Francouzský migrační režim je založen na republikánském asimilačním modelu, který předpokládá, že migranti se musí přizpůsobit universální francouzské identitě definované silným sekularismem, jazykem a sdílenými občanskými hodnotami.

Francouzský stát formálně nabízí občanství mnoha migrantům, zejména z bývalých kolonií, ale migrační politika je náročná a často popírá legitimitu etnických nebo náboženských rozdílů, formální začlenění často kontrastuje s faktickým vyloučením v oblasti zaměstnání, bydlení, vzdělávání.

Napětí mezi universalismem v principu a vyloučením v praxi, navíc stále více doprovázené strachem z islámu, prohlubuje propast mezi dvěma skupinami obyvatelstva, která podle zákona vlastně neexistuje, vždyť „všichni jsme Francouzi…“

Spojené království: Multikulturalismus pod tlakem

Migrační režim Británie se historicky opíral o liberální právní rámec a relativně tolerantní přístup ke kulturnímu pluralismu. Migranti ze zemí Commonwealthu původně přicházeli jako legální občané a britský stát vyvinul politiku mutlikulturního přizpůsobení.

Výsledkem je, že systém sice nabízí formální prostor pro svébytnost, jež však v praxi vede k segregaci a oslabuje společnou britskou identitu. Systém byl postupně pod tlakem upravován, nyní používá bodový sytém, který preferuje vysoce kvalifikovanou migraci a v podstatě vylučuje mnoho tradičních postkoloniálních příchozích – jinými slovy. stal se karikaturou sebe sama a všemi stranami je vnímán jako nespravedlivý.

„V obou případech se právní nebo formální blízkost nepromítá do skutečné sounáležitosti. Výsledkem je sociální a kulturní rozkol,“ vysvětluje Soto.

Španělsko: selektivní spřízněnost a pragmatická flexibilita

Případ Španělska je obzvláště ilustrativní. Španělské koloniální impérium, přesto, že jistě nebylo dokonalé, fungovalo na principu replikace – přenosu jazyka, náboženství, právních kodexů a symbolických mýtů – migranti z hispánské Ameriky nepřicházejí jako kulturní outsidři, ale jako známé prodloužení společného historického příběhu.

Španělský migrační režim je relativně nový, ale hluboce ovlivněný civilizačním imperiálním dědictvím. Od 90. let 20. století se Španělsko stalo významnou destinací pro migranty ze španělsky mluvící Jižní a Střední Ameriky, severní a subsaharské Afriky. Pro téměř čtyři miliony hispánskoamerických migrantů – přibližně 10 % populace – žijících v zemi v roce 2025 byla integrace mnohem hladší, než v případě Británie a Francie.

Na rozdíl od Francie a Británie vytvořilo režim, který upřednostňuje historickou a kulturní blízkost, zejména s bývalými zámořskými koloniemi. Státní příslušníci z hispánské Ameriky, Filipín  a Rovníkové Guineje těží ze zkrácených lhůt pro naturalizaci a bilaterálních dohod o pracovní síle.   Neexistuje žádná asimilační doktrína ani multikulturní agenda; integrace je spíše vyzvou v oblasti municipální a sociální politiky, často zaměřenou na bydlení, zdraví, přístup k jazyku.

Ačkoliv rasová a etnická diskriminace se vyskytuje a integrace není bez problémů, veřejná debata zatím nevygradovala do podoby narativu o hrozbě či neslučitelnosti, jako je tomu ve Francii a Británii.

„Když Kolumbijec nebo Peruánec přijede do Španělska, necítí se, jako by přistál v cizím světě; vnímá to jako setkání. Tato známost vysvětluje, proč je jejich integrace rychlejší a méně konfliktní,“ tvrdí Soto. Tento relativní úspěch je způsoben dědictvím kulturní spřízněnosti – jazykem, náboženstvím, právem –, což vše stále vyjadřuje myšlenku Hispanidad.

Účinná integrace hispánských přistěhovalců však automaticky neznamená úspěch při integraci přistěhovalců nehispánského původu, čehož si Soto je dobře vědom.

Naproti tomu Francie a Velká Británie nedokázaly vybudovat symbolické mosty mezi metropolí a jejími poddanými. Jejich postkoloniální migranti proto přicházejí bez sdíleného příběhu sounáležitosti, což vedlo k nejednoznačnému občanství, politizované nevraživosti a obtížné integraci – bez ohledu na to, jak inkluzivní mohou být zákony na papíře.

Integrace do nicoty

Studie si všímá zásadního deficitu současné Západní Evropy. V jádru integračního dilematu leží neschopnost mnoha států definovat, kým jsou. Co to dnes znamená být Francouzem, Britem nebo Španělem? Jak rozlišovat mezi těmi, kteří do ní přirozeně patří, a těmi, kteří se musí přizpůsobit?

Liberální demokracie se staly neschopnými formulovat soudržnou národní identitu založenou na historii, tradici a civilizačních referenčních bodech. Místo toho je identita outsourcována do byrokratických norem nebo prázdného proceduralismu.

Jak může Evropa požadovat integraci od nově příchozích, pokud je to prezentováno jako integrace do nicoty? Jsou-li příchozí postaveni před takovou volbu, není divu, že mnozí se rozhodnou zachovat si svou původní identitu, což vede k rostoucí ghettoizaci společnosti.

Migranti z hispánské Ameriky se do Španělska hodí ne náhodou, ale díky staletím civilizačního prolínání. Jejich integrace nevyžadovala agresivní státní zásahy ani multikulturní kompromisy – vyplynula z blízkosti.

Pověstná francouzská „předměstí“ a děsivé britské skandály s gangy, zneužívající nezletilé, ilustrují, jak mohou přistěhovalecké komunity vytvářet paralelní společnosti, kde je právní stát oslabený nebo zcela neexistující. Tyto jevy přetrvávají nikoli kvůli nedostatku politiky, ale proto, že je hostitelské společnosti tolerují – buď z nedbalosti, nebo z ideologické slepoty.

Co se z toho může Evropa naučit?

Migrace není otázkou „zda“, ale „odkud“. A zde leží zásadní rozdíl: Evropa může pokračovat na cestě bezvýhradné otevřenosti – zacházet se všemi migranty jako s právně rovnými, ale kulturně neznámými – nebo může prosazovat strategickou a civilizačně koherentní migrační politiku.

To neznamená opustit humanitární hodnoty, ale spíše uznat, že integrace funguje nejlépe, když migranti a hostitelé již sdílejí symbolický, jazykový a morální rámec. Imigrace bude i nadále utvářet budoucnost Evropy, ale výsledky budou záviset na tom, jak budou navrženy politiky.

Poučením není uzavřít své hranice, ale otevírat je moudře, být selektivní – na základě společné paměti, jazykové sounáležitosti, kulturní soudržnosti a historické shody. Imigrace do Evropy musí být legální a kontrolovaná, musí reagovat na skutečné potřeby trhu práce a především musí zahrnovat kritérium civilizační blízkosti.

„Evropa stojí na křižovatce,“ varuje Soto. „Buď bude řídit imigraci s civilizačním realismem, nebo ztratí sociální soudržnost a národní identitu. Španělsko nabízí vodítko, jakým směrem se vydat.“

Španělská zkušenost nabízí jasný precedens: Migrace z hispánské Ameriky není cizí tak, jako je migrace ze Sahelské Afriky nebo islámského světa. Je to návrat – setkání národů, které kdysi byly součástí stejného civilizačního projektu.

A co platí pro Španělsko, platí do značné míry i pro Evropu jako celek. Pokud Západ musí dovážet obyvatelstvo, ať tak činí moudře – ne z regionů poznamenaných civilizačními rozdíly, ale ze západní části Atlantiku, kde více než 500 milionů španělsky a portugalsky mluvících mužů a žen zůstává kulturně blízkých, duchovně spřízněných a symbolicky známých.

Evropa si nemůže dovolit svěřit svou budoucnost do rukou těch, kteří s ní nejsou civilizačně a kulturně kompatibilní. Musí se obrátit na ty, kteří již patří k nám – protože jsou v pravém slova smyslu součástí nás. A my jsme stále součástí jich.

 

Konzervativní noviny