K Sudetoněmeckým dnům v Brně

LEO K.

Ve čtvrtek 22. září 1938 vyšlo večerní České slovo s titulkem: „Drtivé rozhodnutí pod hrozbou úplného zničení. Vlastní spojenci nám diktovali jako poraženým!“ Ultimatum, pro jaké v dějinách národů není příkladu. – Všichni spojenci nám odmítli pomoc – Chamberlain s Hitlerem budou dnes rozhodovat o osudu naší vlasti.

Zpráva o podepsání Mnichovské „dohody,“ která začínala slovy: Německo, Spojené království, Francie a Itálie se shodly se zřetelem k dohodě, jíž bylo v podstatě dosaženo o odstoupení sudetoněmeckých území, na těchto podmínkách a způsobech tohoto odstoupení a na opatřeních, jež třeba proto učinit, a prohlašují, že podle této dohody je každý jednotlivě odpověden za kroky, které je třeba učinit, aby bylo zajištěno její provedení.

Jak k tomu došlo? Politici mluví o chybách při jednání s významnou menšinou. Chyb se nevyvaruje při vládnutí nikdo, ale záleží na tom, zda ty chyby představují zásadní problém pro soužití dvou etnik. Jeden z nejdůležitějších aktérů tohoto procesu se za dva a půl roku veřejně přiznal. V das kleine Volksblatt (to byl nacistický plátek založený v roce 1941), 3. března 1941 vyšel článek „Sudetští Němci splnili svou povinnost“

• Gauleiter Henlein o boji za svobodu v Sudetech •

Gauleiter a říšský místodržitel Konrad Henlein přijal v úterý pozvání prezidenta Vídeňské akademie veřejné správy a v auditoriu Maximum Vídeňské univerzity přednesl zásadní projev o boji Sudetských Němců za svobodu.

Gauleiter Konrad Henlein v úvodu poukázal na to, že právě kraje Ostmark a Sudety po dlouhou dobu sdílely společnou historii a spojovala je stejná nouze a stejná touha. V oblasti Dunaje a v Sudetech však také vznikli první hlasatelé Velkoněmecké říše, kde se nejprve zakořenila myšlenka celoněmecké říše, a po světové válce se opět ozval společný hlas volající po připojení k většímu Německu.

Právě v závěrečné fázi tohoto historického boje je nutné vidět vývoj sudetoněmeckého obyvatelstva také jako vývoj národního socialismu a říše. Konrad Henlein ve svých dalších výkladech popsal odpovědný úkol, který mu jako vůdci národnostní skupiny připadl v jejím boji za němectví. Během několika let se sudetským Němcům podařilo natolik ohrozit vnitřní stabilitu Československa a natolik zmást jeho vnitřní poměry, že bylo zralé na likvidaci. To vše bylo možné pouze proto, že se všichni Sudetští Němci stali národními socialisty. S úžasnou disciplínou a neotřesitelnou důvěrou v něj pochopili jeho kamarádi, o co jde, a za taktickými tahy politického jednání, které mu bylo vnuceno, viděli velký cíl cesty, která musela vést do říše Adolfa Hitlera.

„To, co jsme my Sudetendeutsche vytvořili vlastními silami,“ uzavřel Konrad Henlein svůj projev, „bychom nikdy nedosáhli bez nasazení vůdce. Jeho myšlenka nás inspirovala, jeho energie nás povzbudila, jeho Německo nám dalo víru ve vítězství. Ať jednou historie vynese rozsudek: Sudetští Němci věrně a ochotně splnili svou povinnost.“

Jako černý humor působí odstavec, který popisuje obsazení pohraničních částí Čech a Moravy.

Několik dní nato vpochodovala německá vojska do Sudet a byla všude vítána s jásotem. Jednoznačné sympatie sudetoněmeckého obyvatelstva však neplatili právě úřadující vládě, jako spíš německé vlasti. Každé jiné německé vládě, která by uskutečnila toto připojení, by bylo prokazováno stejné nadšení. Pouze 11 měsíců poté bylo dopřáno sudetským Němcům žít v míru. Ale již brzy nato se museli vyrovnat s rozčarováním z válečných událostí. A to ještě netušili, co přijde po krveprolití po prohrané válce v roce 1945.

Wir wollen heim ins Reich! Do říše, která zbrojila na válku a diví se „pouhým 11 měsíců míru.“

Krveprolití po prohrané válce v roce 1945. Nebyla to abstraktní historie, ale Jaltská a následně Postupimská konference, která rozhodla o sudetských Němcích, kteří věrně a ochotně „splnili svou povinnost.“ Cituji z dnes již neexistujícího odkazu rakouského burschenschaftu Aldania, Was uns bewegt, aby vyniklo ono působení na emoce.

Vyhnání. V únoru 1945 bylo v Jaltě rozhodnuto Rooseveltem, Churchilem a Stalinem o vyhnání Němců z východní a středovýchodní Evropy. Postupimská konference vydala toto usnesení:„Odsun německého obyvatelstva nebo jeho částí, které zůstaly v Polsku, Československu a Maďarsku do Německa musí být proveden. Shodují se rovněž v tom, že každý takový převoz musí být uskutečněn řádným a humánním způsobem.“ Ještě dříve, než vítězné mocnosti na Postupimské konferenci 2. 8. 1945 pod tlakem české strany odsouhlasily organizovaný odsun německého obyvatelstva nebo jeho části do Německa, byl již z ČSR vyhnán téměř jeden milion lidí. Přesně podle Benešova citátu, že Němcům nesmí zůstat nic než kapesník pro pláč, hned nato následoval bezpříkladný akt zvůle, při němž 3,5 mil. lidí bylo vyhnáno bez ohledu na původ a politické zaměření ze svých staletých domovů. Jejich soukromý a veřejný majetek v celkové hodnotě 265 miliard DM (podle cenového stavu z r. 1981) byl bez náhrady vyvlastněn.

Zločiny, ke kterým při vyhnání došlo, navíc amnestoval zvláštním dekretem čsl. prezident dr. E. Beneš. Podle údajů ze sčítání lidu z r. 1950 přišlo do SRN 1 912 000 sudetských Němců, z toho téměř 1 mil. do Bavorska. 914 000 těchto tzv. „nových občanů“ našlo přijetí v sovětské okupační zóně (NDR), asi 160 000 bylo vyhnáno do Rakouska. Podle českých údajů zůstalo kolem 160 000 sudetských Němců, většinou nepostradatelných odborníků, v zemi. Nejdůležitější prezidentské dekrety a zákony („Benešovy dekrety“), které jsou dodnes součástí právního řádu ČR, zdůvodňují násilí na národnostní menšině jako státní nutnost. Pro EU, jak se zdá, nepředstavují žádnou překážku k připojení. A jakkoli je na základě Česko-německé deklarace všem menšinám zaručeno uznávání lidských práv, základních svobod a norem mezinárodního práva a rovněž zásad právního státu, SRN se pod bodem 4 v tomto společném prohlášení zavazuje, že nebude vznášet žádné námitky vůči Benešovým dekretům, přestože podle nich byly zločiny vůči Němcům prohlášeny za beztrestné. Tyto dekrety byly vydány proto, aby bylo možné uskutečnit odněmčování německé sídelní oblasti. Jak německé tak maďarské národnostní skupiny jimi byly zbaveny základních podmínek k životu.

Dne 11. prosince 1973 byla v Praze podepsána Smlouva o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německa (č. 94/1974 Sb).

Se Smlouvou vyslovilo souhlas Federální shromáždění Československé socialistické republiky a president republiky ji ratifikoval. Ratifikační listiny byly vyměněny v Bonnu dne 19. července 1974.

Podle svého článku VI Smlouva vstoupila v platnost dnem 19. července 1974.

Český text Smlouvy a dopisů k ní přináležejících se připojuje současně. Smlouva ve své preambuli tvrdí:

Československá socialistická republika a Spolková republika Německa poučeny historií, že mír vyžaduje harmonické soužití národů Evropy, v pevné vůli jednou provždy skoncovat s neblahou minulostí ve svých vztazích, především v souvislosti s druhou světovou válkou, která přinesla nezměrné útrapy evropským národům, uznávajíce, že mnichovská dohoda z 29. září 1938 byla Československé republice vnucena nacistickým režimem pod hrozbou síly, uvědomujíce si, že v obou zemích vyrostla nová generace, která má právo na zajištěnou mírovou budoucnost, vedeny úmyslem vytvořit trvalé základy pro rozvoj dobrých sousedských vztahů, ve snaze upevnit mír a bezpečnost v Evropě, přesvědčeny, že mírová spolupráce na základě cílů a zásad Charty Organizace spojených národů odpovídá tužbám národů a zájmům míru ve světě, se dohodly takto: – text smlouvy

Následovala Česko německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím vývoji.

Zde naleznete text česko-německé deklarace, kterou podepsali tehdejší předseda vlády ČR Václav Klaus a německý spolkový kancléř Helmut Kohl za asistence ministrů zahraničí Klause Kinkela a Josefa Zieleniece v Praze dne 21. ledna 1997.

Vlády České republiky a Spolkové republiky Německo majíce na paměti Smlouvu mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, kterou si Češi a Němci podali ruku, oceňujíce dlouhé dějiny plodného a pokojného soužití Čechů a Němců, během kterého bylo vytvořeno bohaté kulturní dědictví působící až dodnes,přesvědčeny, že spáchané křivdy nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit, a že při tom nesmí docházet k novým křivdám, vědomy si, že Spolková republika Německo plně podporuje přijetí České republiky do Evropské unie a do Severoatlantické aliance v přesvědčení, že to je ve společném zájmu, přihlašujíce se k důvěře a otevřenosti ve vzájemných vztazích jako předpokladu pro trvalé a do budoucnosti zaměřené usmíření společně prohlašují: – text deklarace

Pochopitelně se čekalo na reakci „krajanských spolků,“ kteří tvořili významnou část voličů bavorské CSU, zvláště s ohledem na to, že spolková vláda před r. 1998 označovala vyhnání sudetských Němců a vyvlastnění jejich majetku bez náhrady vždy za protiprávní. Vláda kancléře Schrödera se nechala slyšet, že na tomto právním postoji nic nezmění, nicméně se však zároveň vyslovila vůči české vládě v tom smyslu, že její zahraniční politiku nebude do budoucna zatěžovat majetkovými nároky sudetských Němců. A tak to zbylo na landmanšaftech a jejich vedení. Na Bernda Posselta. Od roku 1997 je zemským předsedou Svazu vyhnanců v Bavorsku. Od roku 2000 patří k předsednictvu CSU, což je politická strana působící jen v Bavorsku. V letech 2000 až 2008 byl spolkovým předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení. V roce 2008 se stal mluvčím tohoto sdružení. V této funkci je jeho nejvyšším představitelem v Německu. Poukazuje na větu ze smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci:

Vláda České a Slovenské Federativní Republiky prohlašuje, že perspektiva plného začlenění České a Slovenské Federativní Republiky do Evropských společenství, uvedená v článku 10, bude vzrůstající měrou vytvářet možnost, aby také občané Spolkové republiky Německo se mohli usazovat v České a Slovenské Federativní Republice.

Dále na rezoluci č. 562, kterou sněmovna reprezentantů USA vyzvala 13. 10. 1998

bývalé totalitní státy východní Evropy, aby kdysi protiprávně vyvlastněný majetek neprodleně a bez jakékoli diskriminace v ohledu náboženském nebo národnostním navrátila oprávněným majitelům, nebo jim poskytla odpovídající odškodnění.

Totéž platí o zprávě Lidská práva a přesun obyvatel jednohlasně přijaté 17. 4. 1998 komisí lidských práv OSN, která potvrzuje desetiletí trvající právní názor sudetských Němců o právu na návrat a odškodnění.

Názor Burschenschaftu Aldania: Sudetským Němcům bylo již v r. 1918 odepřeno právo na sebeurčení, když se souhlasem velmocí byli přinuceni žít ve státě, který nechtěli. A v r. 1945 jim byl odepřen i tento stát (resp. území), který je nechtěl. Ale jak ukazuje příklad kosovských Albánců, Tibeťanů, Kurdů, Východotimořanů, Palestinců a jiných národnostních menšin, vede poškozování práva na sebeurčení vždy k těžkým konfliktům, které nelze vyřešit ani za mnoho let. Sudetští Němci se vzdali jakékoliv pomsty a odplaty. Nevzdali se však svého práva – práva na vlast.

Sleduji se sympatiemi Právní džungli s Ondřejem Dostálem na Youtube. Během jednoho z pořadů dostal také otázku, jak se dívá na uspořádání Sudetoněmeckých dnů 2026 v Brně. Jeho odpověď překvapila. Démoni XX. století by měli být tím XX. stoletím uzavřeni a nepřetahovat je do třetího tisíceletí. Je to sympatický postoj, který připomíná přísloví „Moudřejší ustoupí,“ ale když budou moudřejší stále ustupovat – kdo tu zbude? Nejde o Benda Posselta a landsmanšafty, tam je asi každá námaha marná.

Na uspořádání Sudetoněmeckých dnů v Brně musí pracovat i česká strana.

Kdo stojí za akcí Meeting Brno?

S motivací: Domov může být místo, odkud pocházíme. Může to být návrat – nebo nový začátek. Pro někoho vzpomínka, pro jiného naděje. Často je ale domov tím, co musíme znovu hledat: ve vztazích, v jazyce, ve společnosti i sami v sobě. Festival Meeting Brno 2026 bude pozvánkou k tomu, být spolu – i když máme každý jiný příběh. Přijďte hledat odpověď na otázku, co všechno dnes může znamenat domov.

Dostálovi démoni se dostávají do třetího tisíciletí i proto, že jim z české strany někdo otevírá dveře. „Smolíčku, pacholíčku, je prstíček strčíme a hned odejdeme…“ Nám nevadí, že tak zvané krajanské spolky pořádají pořádají přednášky jak dnes vypadá Marienbad, Eger, Falkenau, Karlsbad, Komotau, Aussig (an der Elbe), Reichenberg… a třeba Iglau, Brünn a abych nezapomněl na Zbyňka Stanjuru, tak Troppau atd. Ano, tam všude byli jejich předci doma. Mohou zpívat tklivé písně:

Of de Barg, do is halt lustig,
of de Barg, do is halt schie
Do scheint de Sonn an allererschten,
scheint se aah an längsten hie.
  Wu de Wälder haamlich rauschen,
  wu de Haad su rötlich blüht,
  mit kann König mächt ich tauschen,
  weil do drum mei Haisel stieht!

Říkáte, že to není německy? Není. Je to z Ertzgebirge (Krušnohoří) Tak mluvila moje matka narozená v Božím Daru (Gottesgab) Převedeno do standardní němčiny

Auf den Bergen, da ist es halt lustig,
auf den Bergen, da ist es halt schön,
da kommt die Sonne am allerersten,
scheint sie auch am längsten hin.

Wo die Wälder heimlich rauschen,
wo die Heide so rötlich blüht,
mit keinem König möcht ich tauschen,
weil dort oben mein Häuschen steht.

Ano, Anton Günther  opěvuje krásu Krušných hor. Ale to by nám přece nevadilo, stejně jako nám nevadí, že děkan Kosmas psal, že praotec Čech přišel z Charvátské země. Nevím kde to je, ale i když to zjistíme, tak tam určitě nebudeme zakládat spolky vyhnanců.
Když už ti čeští Němci v drtivé většině kolaborovali s říšskými, je to jejich osud. Bolí mě však, že nacházejí aktivisty i v českých řadách. To jsou ti, co sypou sůl do otevřených ran. Nebýt toho, tak za těch 80 let už dávno o nějaké sudetoněmecké otázce nic nevíme.

Miloš Zeman jednou řekl, že sudetští Němci mají vlastně štěstí, že se proti nim nepoužilo válečné právo za zradu vlasti. Ani to už neplatí pro České pomahače?

 

KOSA NOSTRA