Kdo kým bude. A kdo nám pak postaví dům

D. D. KRAJČA

Dlouho jsem si říkal, jestli tohle téma vůbec otevírat. Ne proto, že by nebylo důležité, ale proto, že je nepohodlné. Sahá totiž na děti, na ambice rodičů a na jednu z nejcitlivějších představ dnešní doby, že každý má právo být čímkoliv.

Jenže realita se s představami dlouhodobě nemazlí. A začíná to být vidět.

Potřebuji zedníka. Tesaře. Pokrývače. Zámečníka. Mechanika. Ne hypoteticky, ale reálně. Ne na papíře, ale na stavbě.

A výsledek je pokaždé stejný. Nejsou. Když už jsou, čeká se měsíce. A když se konečně objeví, nejmladšímu je čtyřicet, častěji padesát. Ti ostatní jsou v důchodu nebo těsně před ním. Každým rokem jich ubývá. Nenápadně, tiše, ale neúprosně. A nikdo to neřeší, dokud mu neteče do střechy.

Kdysi, a teď se nebojím napsat že za minulého režimu, existoval systém, který měl své chyby, ale jednu věc měl zvládnutou. Rovnováhu. Byli inženýři, lékaři, učitelé, vysokoškoláci. A vedle nich učňovské obory, některé s maturitou, jiné bez ní. Byly dokonce obory preferované. Učňové měli zajištěné ubytování, stravu, dopravu, stipendia, někdy i zkrácenou vojenskou službu. A ano, přišli si na slušné peníze už během učení. Systém byl jednoduchý. Ti nejlepší šli výš, ti průměrní do středu, ti slabší dolů. Jen obrazně dolů, protože v reálném životě si právě ti „dole“ často vydělali velmi dobře. Společnost fungovala. Profese byly rozdělené. Řemeslo, výroba, služby, inteligence. Všechno mělo své místo a smysl.

Dnes je všechno jinak. Každý má právo na vzdělání. Každý rodič má pocit, že jeho dítě je génius. I když není. I když je průměrné. I když je podprůměrné. Na střední školy se dostávají téměř všichni. Na vysoké také. A když to nejde na veřejné, jde to na soukromé. Často méně kvalitní, někdy zbytečné, někdy úplně prázdné. Ale je tam nárok. Právo.

Papír. Titul. Protože to řekla Máňa z OPBH a tam přece vědí všechno.

Výsledek? Máme zhruba stejný počet skutečně kvalitních inženýrů, lékařů a odborníků jako kdysi. Možná o něco víc.

Ale kolem nich máme obrovské množství průměru a celé moře lidí s titulem, který nic neznamená. Lidi, kteří neumí nic konkrétního, nic hmatatelného, nic použitelného. Zato přesně vědí, že manuální práce je pod jejich úroveň. A pak se diví, že je život dožene.

Učňovské školství mezitím skomírá. Není zájem. Nejsou žáci. Nejsou internáty. Nejsou peníze. A hlavně není prestiž.

Řemeslo se z veřejného prostoru vytratilo. A tak není truhlář, není zedník, není pokrývač. Zato je milion vysokoškoláků s mandlovým latté a tartaletkou, kteří nevědí, jak vypadá poctivá práce rukama.

A tady se ptám. Pokud tedy každý má právo studovat cokoliv, má každý také právo hrát ligový fotbal? Účastnit se olympiády? Zpívat v Carnegie Hall v New Yorku? Letět do vesmíru? Samozřejmě že ne. To je vyhrazené těm nejlepším. Ostatní hrají okresní přebor, brnkají u táboráku a hrají divadlo jako ochotníci pro babičky v domově důchodců. A nikdo je za to neponižuje. Je to přirozené. Proč tedy předstíráme, že ve vzdělání to má fungovat jinak?

Až ten poslední zedník a poslední pokrývač doslova vymře, teprve pak možná pochopíme, jak fatálně jsme selhali v plánování školství a směrování dětí. Jak jsme si nalhali, že všichni mohou všechno. A argument, že špatný architekt může jít vždycky dělat zedníka, je lichý. Kolik mu bude. Třicet? Pětatřicet? A co bude umět. Nic. Protože zedničina není únikový plán. Je to řemeslo. Tvrdé, náročné a neodpouštějící.

Znám spoustu lidí, kterým základní škola nesedla. Trápili se. Šli do učení. A najednou byli někde jinde. Chytli se.

Získali řemeslo. Udělali si nástavbu. Maturitu. Někteří pak i vysokou školu. Šli nahoru odspodu. Měli základ. Uměli něco skutečného. Řemeslo jako zlaté dno. A z něj se dá růst. Padat s titulem mezi zedníky, když nic neumíte, je kruté.

A společnost, která tohle podporuje, si koleduje o tvrdé procitnutí.

Možná na tom „za komančů“ nebylo všechno špatně. Ne ideologie, ne politika. Ale obyčejný selský rozum. A ten nám dnes zoufale chybí.

 

Daniel Danndys Krajča, FB