Kdo se o nás postará?

MACIEJ RUSZAJ

Evropa se stále více stává kontinentem závislým na importu technologií, surovin a bezpečnosti. Důvodem jsou spektakulární selhání těch nejklíčovějších evropských politik.

„V každé z velkých výzev posledních let EU selhala,“ píše Ulf Poschardt v německém Die Welt. Přesto po geopolitickém prozření, způsobeném ruskou agresí na Ukrajině, se dál pokouší o svoji verzi ekonomické „nemožné trojice“: chce současně obnovit své obranné kapacity a zároveň neustoupit od štědrého sociálního státu a dogmatické klimatické politiky. Při tom všem nehodlá opustit svou víru v mechanismy ekonomické globalizace.

Zatímco Čína a USA vyvodily z posledních let závěr, že budoucnost je v soběstačnosti ve všech strategických oblastech a ve zkracování zpracovatelských řetězců, EU pokračuje stejným směrem jako doposud: v právě podepsané smlouvě s jihoamerickým sdružením MERCOSUR otevírá cesty pro „outsourcing“ svých zemědělských kapacit. Stejně jako v případě deindustrializace způsobené Green Dealem a drahými energiemi, čímž jsme nejvíce prospěli Číně, tentokrát ohrozíme svou potravinovou soběstačnost výměnou za zisky zemědělského sektoru zemí jako Brazílie – poháněného mimochodem ve stále větší míře ruskou ropou a hnojivy.

„Sledujeme konflikt mezi Čínou a Spojenými státy jako diváci. Jako kdyby se nás netýkal. Ve skutečnosti nejsme diváky, jsme rekvizity v představení, které režíruje někdo jiný,“ napsal před několika dny bývalý polský premiér Mateusz Morawiecki v rozsáhlé zprávě o stavu evropského projektu.

„Potřebovali jsme Donalda Trumpa, aby odhalil, že blufujeme, odhalil naši impotenci a bezvýznamnost ve světě, kterému jsme kdysi dominovali,“ napsal nedávno o Západní Evropě Alistair Heath  z britského The Telegraph.

Někteří vítají toto západoevropské divadlo bezradnosti se slovy: Ano, my jsme to říkali. Ovšem nic to nemění na faktu, že multipolární svět pro malé národy nebývá laskavý a že problémy EU se nás týkají. Tak kdo se o nás postará?

Primární odpověď je, že bychom se měli postarat sami o sebe. Opravdu je pak tou nejlepší cestou vzdávat se i těch posledních zbytků nezávislosti, jako je třeba právo veta?

Evropská integrace se občas přirovnává k jízdě na kole: Musíte šlapat, jinak spadnete. Nestále by za to zamyslet se, zda je toto pravidlo opravdu posvátné, když už 25 let přináší Evropě propad v globální konkurenci? Anebo alespoň reflexi, zda šlapeme správným směrem?

 

(Maciej Ruszaj: Kdo se o nás postará. Je centralizace EU správnou odpovědí na stále turbulentnější vývoj ve světě? Týdeník ECHO 3/2026; redakčně upraveno a kráceno)