Kdy jsme ztratili Evropu?

ITXU DÍAZ

Donald Trump varoval EU ze Skotska: „V otázce imigrace byste se měli dát dohromady.“ Dodal: „Evropu už mít nebudete.“ Americký prezident řekl evropským lídrům do očí to, co téměř všichni již v soukromí přiznávají. Velká výměna nebyla konspirační teorií. Je to smutná realita. A možná jsou Trumpova slova dobrou příležitostí vrátit se na začátek a upřímně odpovědět na velkou otázku, která trápí všechny Evropany: Kdy jsme ztratili Evropu?

V procesu ničení identity je často obtížné určit jediný moment v historii, který byl jeho spouštěčem. Pravdou však je, že v tomto případě máme my Evropané úmrtní list v písemné podobě – a byl sepsán před dvaceti lety.

Návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu měl představovat nový základní dokument Evropské unie, projednával se od roku 2002 a v červnu 2004 jej schválila Evropská rada. Sporným bodem, který zůstal téměř bez povšimnutí, se ve světle pozdějších událostí ukázal jako klíčový: odmítnutí zahrnout do Ústavy výslovnou zmínku o křesťanských kořenech Evropy.

Země jako Polsko, Irsko, Španělsko a Itálie podporovaly tuto zmínku, která byla nejen otázkou zdravého rozumu, ale také nespornou historickou pravdou. Francie, Belgie, Švédsko, Dánsko, Finsko a Nizozemsko byly kategoricky proti a požadovaly místo toho sekulární ústavu. Zvítězily. V roce 2004 Evropská rada schválila konečné znění bez jakékoli zmínky o křesťanských kořenech Evropy. Místo toho byl morální a kulturní rámec Unie zcela předán známému kázání francouzského svobodného zednářství.

Ačkoli francouzské a nizozemské referendum v následujícím roce ústavu zamítlo, Lisabonská smlouva z roku 2007 ústavní text oživila a záměrné opomenutí křesťanské kultury jako sjednocujícího prvku Evropy zachovala. To by nebylo možné bez další zrady německé CDU, která dala přednost vložení nejednoznačné formulace s odůvodněním, že zmínka nemá praktický význam. Pokud jste tuto dobu prožili, jistě si vzpomínáte, jak němečtí křesťanští demokraté věřili, že občany zajímá pouze ekonomika, nikoli kulturní boje.

Nikdo z nich samozřejmě nebral na vědomí varování historika Christophera Dawsona v knize Understanding Europe: „Je nezbytné si uvědomit, že křesťanská komunita v minulosti nebyla zbožným ideálem, ale právním faktem, který tvořil základ sociální organizace západní kultury.“ Nevěnovali pozornost ani Hilaire Bellocovi v knize Evropa a víra:

Tato naše evropská struktura, postavená na vznešených základech klasické antiky, byla vytvořena, existuje, je v souladu s katolickou církví a bude stát pouze v její formě. Evropa se vrátí k víře, nebo zanikne. Víra je Evropa. A Evropa je víra.

Vraťme se do roku 2025 a dopřejme si na chvíli poetickou spravedlnost: Francie, Belgie, Švédsko, Dánsko, Finsko a Nizozemsko – země, které nejvíce prosazovaly sekulární Evropu – jsou nyní těmi, které čelí nejhorším bezpečnostním problémům vyplývajícím z nelegální imigrace arabského původu. Jsou pravidelným terčem útoků a trpí extrémní islamizací v rozsáhlých ghettech svých velkých měst.

Nikdo by se neměl divit: odstranění křesťanství nepřineslo svobodnější, tolerantnější a demokratičtější společnosti, ale spíše společnosti, které lze snadněji kolonizovat islámem – což je opak svobody, tolerance a demokracie.

Špatné nápady, žel, nelze testovat v laboratoři nebo vyzkoušet na krysách: jakmile se stanou realitou, vynese nad nimi rozsudek sama historie. Zakládající text nové Evropy oslabil Unii kulturně tím, že opustil to, co kdysi bylo příčinou jejího sjednocení: křesťanství.

Autoři evropské ústavy by udělali dobře, kdyby se pokusili o jednoduchý historický myšlenkový experiment – co takhle přehodnotit věci z hlediska alternativního scénáře?

Jaká by byla Evropa, kdyby v ní křesťanství historicky nezvítězilo? Představme si, jak by se psaly dějiny, kdyby Kristovi učedníci nezevangelizovali Evropu a nepodmanili si její kulturu:

1. století n. l.: Řím stále uctívá Jupitera. Říše nezná monoteismus a její území je roztříštěno mezi místní kulty. Ačkoli se tajný kult Mithry stal náboženstvím armád, národy na severu stále uctívají Thora. Pád říše zanechává za sebou nezorganizované, heterogenní, polyteistické území. Bez křesťanských klášterů, bez mnichů a kněží – ochránců a opisovačů knih – je odkaz klasického starověku ztracen, latina a řečtina se fragmentizují a lokalizují, bez společného jazykového prostředku, který by sjednotil starý kontinent kulturně.

Od 7. století se islámská expanze do Evropy nesetkává s žádným výrazným odporem, chybí jednotící hlas, který by roztříštěné národy Evropy volal k obraně; chalífát dobývá Hispánii, jižní Galii a Itálii. Velká evropská města se islamizují.

Po křížových výpravách není ani stopy: jediné války jsou kmenové nebo se vedou o vzácné zdroje.

Není žádný papež – nebo pokud ano, není univerzálním duchovním vůdcem, má omezený, lokální vliv  – a Řím není duchovním centrem západního světa. Renesance nevzniká v Itálii, ale v Alexandrii a Bagdádu.

Neexistují žádné univerzity, knihovny, ani pořádné školy. Pouze místní chrámy zasvěcené lokálním pohanským bohům. Křesťanství se neprojevuje v umění: žádné obrazy Krista či Panny Marie, žádné katedrály, pnoucí se k nebesům – pouze chrámy v centrech měst zasvěcené Slunci.

Nikde nestojí žádné špitály, žádné nemocnice, žádné sirotčince či útulky pro vdovy či poutníky. Služba není považována za ctnost, nýbrž za slabost a ponížení.

Není překvapením, že nikdo neobjevuje, ani neevangelizuje Ameriku; tamní domorodci pokračují v obětování lidských obětí svým opeřeným bohům – alespoň do příchodu muslimských Arabů, kteří upřednostňují jinou formu uctívání: obětování domorodců.

Někdy v 17. století se objevuje pojem univerzálních práv, ovšem v jakési oslabené podobě, protože není založen na rovnosti a důstojnosti všech lidí jako rovnocenných dětí jednoho Boha, ale na čistě kmenovém morálním kodexu, který se liší od národa k národu, stejně jako zákony, které upravují soužití. Jediné, co spojuje evropská města, je obchod – ale ani v tomto případě nemůžeme hovořit o „Evropě“, protože žádná taková jednota neexistuje.

Morálně je Evropa rozdělena mezi seveřany uctívající Odina a Thora, středomořský kult Mithry, západní chalífáty a keltské fanatiky Beltine a Samhain na Britských ostrovech.

Kalendář určují zemědělská období: čas sklizně, čas setí, čas obětí bohům. Mezitím je Evropa, ovládaná pohanskými věrami a kulturně zaostalá, z části pohlcena islámem, který využívá jak morální vakuum zanechané sekularisty osvícenství, tak i nekonzistentnost náboženství, která se klaní živlům přírody.

Jakkoli šíleně může tento imaginární scénář znít, je to přesně ta Evropa, kterou se před dvaceti lety snažili vytvořit nejvýznamnější evropští vůdci. A je to nakonec Evropa, kterou nyní mají: nihilistická, sekularistická Evropa, která, jak řekl Chesterton, nevěří v Boha, a proto věří v cokoli; která opouští lidská práva; která již nevidí lidský život jako něco, co má nezpochybnitelnou vnitřní důstojnost; která povoluje zabíjení nenarozených lidských dětí, ale zakazuje hrubé zacházení se zvířaty, kterým nabízí environmentalistický kult, děsivě připomínající předkřesťanské pohanství. A mezitím samozřejmě pomalu podléhá islamizaci a přihlíží, jak její vlastní lidé umírají při teroristických útocích, aniž by byla schopna čelit problému nelegální imigrace.

Nevím, zda to bude mít nějaký význam, ale Trumpova stručná a přímá slova nějak evropským vůdcům připomněla jejich největší selhání. Při reflexi této neodpustitelné kolektivní katastrofy si nelze nevzpomenout na staré kázání Ronalda A. Knoxe:

Křesťanskou církev můžeme opustit jen kvůli nějakému duchovnímu domovu, který je pro nás větším domovem než katolická církev… Kde máme vázat takové zjevení, takový duchovní domov, takové zdroje inspirace? Nikde; na světě není žádný jiný systém, který by si činil byť jen nárok na to, co si činí církev. Máme snad opustit křesťanskou víru kvůli něčemu menšímu, než je křesťanská víra?

 

The European Conservative