Kdy se imigrace stává neudržitelnou?

JAVIER VILLAMOR

„Používání imigrace jako řešení demografické krize funguje pouze tehdy, pokud vnímáte národ jen jako ekonomickou jednotku, kde jsou lidé zaměnitelní.“

Ark Krikorian je výkonným ředitelem Centra pro imigrační studia (CIS), jedné z předních institucí ve Spojených státech zabývající se analýzou a formulací imigrační politiky. Desítky let studuje dopad imigrace na sociální soudržnost, ekonomiku a národní bezpečnost v USA i v Evropě. Jeho analýza vychází z premisy, která je pro mnoho vlád nepříjemná: masová imigrace není nevyhnutelným jevem, ale přímým důsledkem politických rozhodnutí.

V rozhovoru pro The European Conservative, který byl veden během MCC Feszt v maďarské Ostřihomi, Ark Krikorian nekompromisně poukazuje na chyby Spojených států i Evropy, varuje před demografickou výměnou a zdůrazňuje, že politický boj naší doby není tolik mezi levicí a pravicí, ale mezi těmi, jejichž primární loajalita patří jejich národu, a těmi, kteří přijali postnárodní vizi.

Jak byste popsal současný model imigrace ve Spojených státech a Evropské unii?

I když je to klišé, Spojené státy jsou, alespoň částečně, národem imigrantů. To znamená, že imigrace je něco, s čím se potýkáme po celou naši historii, a naše instituce, společnost a kultura se vyvinuly tak, že nám to do jisté míry usnadňuje přijímání nově příchozích – i když ne bez problémů. Pro většinu zemí je masová imigrace relativně novým jevem a jejich státy mají odlišnou strukturu než ten náš.

Většina evropských zemí jsou konvenční etnické státy. Jejich národní identita je hluboce spjata se společným původem, jazykem a historickou kontinuitou, což značně ztěžuje integraci imigrantů ve velkém měřítku. V USA jsou „hranice“ sounáležitosti – tedy definice toho, kdo je považován za součást hlavního proudu – rozmazanější. Ačkoli Amerika není pouze „myšlenkou“ nebo čistě vyznavačským národem, významný prvek společné občanské identity nám umožňuje být flexibilnější.

Například Francie v 19. století přijala mnoho imigrantů – Italy, Španěly, Němce, Iry a další –, ale ti byli převážně křesťané a Evropané. Francie má také silný asimilační étos, který integraci umožnil. Tento model však není nekonečně škálovatelný. Přijímání velkého počtu muslimských imigrantů představuje jinou výzvu, zejména vzhledem k tomu, že evropská civilizace, jak ji známe dnes, se vyvinula po tisíciletém odolávání islámským invazím.

Počet migrantů od roku 2018 prudce vzrostl. Žijeme důsledky globálních dohod, jako je Marrákešský pakt?

Migrace není zcela „přirozená“. Lidé se vždy stěhovali, ale rozsáhlé migrační toky téměř vždy závisí na vládní politice – historickým příkladem jsou Spojené státy. V 40. letech 20. století jsme spustili program mexických gastarbeiterů. Zajímavé je, že většina pracovníků nepřišla z mexických států nejblíže hranicím USA, které byly řídce osídlené, ale ze středozápadního Mexika. Proč? Protože mexická vláda podporovala migraci z této oblasti, která byla v 20. a 30. letech centrem ozbrojených povstání proti režimu. Posláním politicky problematických mužů na sever za prací se zabránilo tomu, aby znovu vzali do rukou zbraně.

Totéž platí i v globálním měřítku. Velká alžírská populace ve Francii je přímo spojena s koloniální historií. Turecká komunita v Německu vychází z programu „hostujících pracovníků“ spojeného se zvláštními vztahy s bývalou Osmanskou říší. Jihoasijská populace ve Velké Británii je přímým dědictvím impéria. V USA žije mnohem více Filipínců než Indonésanů, a to navzdory jejich geografické a kulturní podobnosti – protože jsme kolonizovali Filipíny, nikoli Indonésii.

Globální dohody, jako je Marrákešský pakt, jsou veřejnosti prezentovány jako nástroje k prevenci nekontrolované migrace. V praxi ji však často stimulují, vytvářejí očekávání, sítě a právní rámce, které migraci usnadňují a činí ji atraktivnější.

Někteří nyní hovoří o imigraci jako o zbrani v hybridní válce. Je to pravda?

Ano, ale obvykle se jedná o lokální jev, nikoli o součást nějakého globálního plánu. Tento koncept, který nazývám „zbraně hromadné migrace“, má mnoho precedentů. Bělorusko tlačilo migranty k polským hranicím. Turecko využilo syrskou migrační krizi k vydírání peněz a ústupků od EU. Kuba využila v roce 1980 lodní exodus z Marielu k vyhoštění desítek tisíc lidí, z nichž mnozí měli trestní záznam, do Spojených států.

V Evropě se používá termín „instrumentalizace migrace“, ale já považuji termín „zneužití migrace jako zbraně“ za přesnější a výstižnější. Migrace se může stát nástrojem nátlaku, vyjednávací kartou nebo dokonce trestem vůči sousedním zemím.

Kde je hranice? Kdy se imigrace stává neudržitelnou?

Skutečným problémem je, že politické elity v USA a Evropě upřímně nevěří v omezení. Možná nechtějí, aby se všech 7 miliard lidí přestěhovalo do jejich zemí, ale v hloubi duše odmítají myšlenku, že občané samosprávných národů mají právo bránit ostatním v přístupu.

V USA kritici imigrační politiky Bidenovy administrativy často kladou otázku: „Co si to vymysleli?“ Někteří se domnívají, že dovážejí budoucí voliče, nafukují počty obyvatel nebo slouží obchodní lobby levnou pracovní silou. Tyto faktory existují, ale hlubší příčinou je ideologie – globalismus. Totéž platí v Evropě, ať už jde o britské konzervativce, kteří slibují omezení imigrace, ale ve skutečnosti ji zvyšují, nebo o jiné údajně konzervativní vlády.

Když diskutuji s politiky, někdy jim předkládám hypotetickou otázku: „Řekněme, že přijmeme 10 milionů imigrantů ročně – což je absurdně vysoké číslo. Co uděláme s imigrantem číslo 10 000 001, který je slušný, dodržuje zákony, ale přišel nelegálně?“ Odpověď je vždy stejná: „Nevyhostili bychom ho.“ To je podle definice podpora neomezené imigrace – jen to nechtějí přiznat.

A co demografická náhrada?

„Teorie náhrady“ neexistuje – je to fakt. Matematika je jednoduchá: vysoká imigrace plus nízká porodnost rovná se nahrazení původní populace v průběhu času. V USA na konci 19. a počátku 20. století imigrace zvýšila počet obyvatel, protože i domorodci měli vysokou porodnost. Dnes, kdy je porodnost mezi rodilými obyvateli velmi nízká, mění imigrace složení populace.

V mnoha velkých městech se třetina nebo více dětí rodí v imigrantských rodinách. V některých městech je většina dětí imigrantského původu. To znamená, že k nahrazení dojde během jedné generace, i když dnes je podíl rodilých obyvatel stále převážně vysoký. Klíčovou otázkou je demokratická legitimita: souhlasili s tím někdy voliči? Pokud ne, pak nazývat to „demokracií“, je podvod.

Může imigrace vyřešit nízkou porodnost?

Rozhodně ne. Parafrázujeme-li Margaret Thatcherovou: nakonec vám dojdou lidé jiných národů. Porodnost klesá téměř všude – v Mexiku, Tunisku, Íránu, Turecku – všude pod úroveň reprodukce. Výjimkou je zatím subsaharská Afrika, ale i tam porodnost nakonec poklesne, i když demografická dynamika bude udržovat populační růst po celá desetiletí.

Použití imigrace jako řešení pouze oddaluje nevyhnutelné a v tomto procesu mění národní populaci. Funguje to pouze v případě, že národ vnímáte pouze jako ekonomickou jednotku, kde jsou lidé zaměnitelní, a nikoli jako historickou a morální komunitu s kontinuitou v čase.

A co země jako Maďarsko, které se brání masové imigraci?

Malé národy v EU čelí zvláštním výzvám. Členství omezuje suverenitu způsobem, který ztěžuje kontrolu hranic. Brexit ukázal, že ani odchod nezaručuje kontrolu, pokud je politická třída odhodlána otevřít hranice – konzervativci po brexitu dokonce imigraci zvýšili.

Jak se mění politická scéna?

Dnešní hlavní rozdělení je mezi vlastenci a post-vlastenci, nikoli mezi tradiční levicí a pravicí. Před koncem studené války se politické debaty často točily kolem velikosti státu, daní a regulace. Od té doby se ústředními tématy staly suverenita, hranice, jazyk a národní identita.

To rozdělilo pravici. Globalisté volného trhu, kteří kdysi patřili pod konzervativní deštník, se stále více přiklánějí k levici, protože sdílejí postnárodní světový názor. Podobné vzorce vidíme po celé Evropě: vzestup AfD v Německu, Švédských demokratů a nových stran v Nizozemsku a Francii – to vše pramení z toho, že mainstreamová pravice opustila národní suverenitu.

Závěrečné poselství občanům?

Nebojte se říci, že jste proti masové imigraci. Patriotismus není ze své podstaty pravicový. Potřebujeme také vlasteneckou levici, která brání hranice a národní identitu a zároveň diskutuje o dalších politických otázkách v tomto rámci. Bez toho hrozí, že se naše politické systémy odtrhnou od národů, kterým mají sloužit.

The European Conservative

(7 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...