Když jsme odpustili Pavlovi, zaslouží si šanci i Turek |

Sdílet článek:

Když společnost dokáže odpustit minulost prezidentu Pavlovi či Ivanu Bartošovi, měla by projevit stejnou velkorysost i vůči Filipu Turkovi. Jinak se podle spisovatelky Cecílie Jílkové z demokracie stává soutěž v mazání stop a měření dvojím metrem.

Komentář spisovatelky a publicistky Cecílie Jílkové Na každého existuje složka otevírá otázku, která zasahuje daleko za hranice aktuální kauzy Filipa Turka. Nejde jen o jednoho politika a jeho nevkusné výroky, ale o samotný charakter české demokracie. Jílková upozorňuje, že společnost se naučila odpouštět těm, kteří jí vyhovují, zatímco jiné bez milosti likviduje. A právě v tom tkví její hlavní apel: „Pokud dokážeme odpustit lidem, jako je Petr Pavel, kteří zcela vážně, bez vtipu, provokace či nadsázky, schvalovali v zájmu kariéry zločiny komunismu, pak jsme povinni nekřivdit voličům Filipa Turka.

Autorka přesně pojmenovává fenomén, který je v dnešní společnosti stále viditelnější, a tím je selektivní paměť a morální nekonzistence. Česká veřejnost se v roce 2025 znovu rozčiluje nad archivními příspěvky, které měl Filip Turek před lety psát. Deník N je zveřejnil bez zdrojových dat, jen jako obrázky. Organizace Štít demokracie později doplnila i samotný archiv, avšak podle Jílkové by „ani ten u soudu spíše neobstál, dokud se do věci nevloží poskytovatel služby, tedy Facebook“. I přesto se rozpoutala mediální smršť, která z Turka učinila symbol nevkusu a morálního úpadku.

Cecílie Jílková však upozorňuje, že v demokracii si voliči už dvakrát zvolili právě tohoto „ikonického idiota“, jak jej sama nazývá, a to je fakt, který nelze přejít. „Humor či provokace a snaha šokovat, a tak na sebe upozornit, patřily vždy k Turkovu image,“ píše autorka a dodává, že můžeme jeho styl odsuzovat, ale to je v demokracii tak jediné, co s tím můžeme dělat.

Oproti tomu připomíná minulost prezidenta Petra Pavla, který „byl členem Komunistické strany Československa v letech 1985–1989“. Jílková popisuje, že studoval na vojenském zpravodajském institutu připravujícím agenty pro působení v zemích NATO. Teprve po listopadu 1989 své postoje změnil. „Je to muž, který nade vše usiloval o úspěšnou kariéru a byl ochoten proto sloužit zavrženíhodnému režimu až do jeho konce,“ píše Jílková. Přesto mu dnes společnost důvěřuje jako hlavě státu.

Stejně tak připomíná i mladické epizody Ivana Bartoše, který se „opakovaně fotografoval s vlajkami hnutí Antifa a účastnil se také jeho akcí“. Antifa byla v roce 2025 oficiálně označena americkým prezidentem Donaldem Trumpem za domácí teroristickou organizaci. Ani to však nezabránilo Bartošovi zastávat vysoké politické funkce.

Tento kontrast je pro Jílkovou klíčový. „Rozdíl v přístupu liberálních demokratů k vlastním lidem a k opozici je markantní a zaslouží si hlubší zamyšlení,“ konstatuje. Pokud společnost dokáže odpustit prezidentu Pavlovi jeho službu totalitnímu režimu a Ivanu Bartošovi sympatie k militantnímu hnutí, pak by měla najít pochopení i pro Filipa Turka.

Autorka se však nespokojuje jen s otázkou dvojího metru. Všímá si i širšího fenoménu „digitálního kádrování“, kdy je každý člověk vystaven neustálému sledování a hodnocení na základě minulosti. „Žijeme v době, kdy prakticky na každého z nás existuje digitální stopa táhnoucí se mnoho let do minulosti,“ píše Jílková. Staré facebookové příspěvky, komentáře či fotografie se stávají nástrojem reputačních útoků, které mohou zničit kariéru i důvěru veřejnosti.

Tento stav podle ní vytváří novou formu totality. Společnost, v níž se lidé bojí být sami sebou. „Pokud víme, že každé slovo může být jednou použito proti nám, přestaneme být autentičtí,“ varuje Jílková. A dodává, že tím vzniká „společnost, kde nikdo neřekne, co si skutečně myslí, kde všichni hrají roli a nosí masku“.

Text Cecílie Jílkové proto nelze číst jako obhajobu Turkových výroků, ale jako obhajobu principu férovosti. Demokracie není o bezchybnosti, ale o schopnosti odpustit a rozlišovat mezi slovem a činem. Pokud dokážeme tolerovat minulost prezidenta Pavla a bývalého předsedy Pirátů Bartoše, musíme být schopni totéž nabídnout i politikovi, jehož prohřešky spočívají v neomalených statusech na sociálních sítích.

Turek už patrně ministrem nebude, jak sama autorka uzavírá. Ale skutečná otázka zní: co zůstane po této kauze? Pokud tlak na korektnost a mediální kádrování neskončí, politiku ovládnou pouze ti, kteří se naučili skrývat svou minulost. A právě to by byl konec opravdové demokracie.