Když se stát začne bát baletu!

D. D. KRAJČA

Na přelomu roku se v ukrajinských médiích objevila zpráva, která by ještě nedávno působila jako nepravděpodobná kulturní historka, dnes je však prezentována jako oficiální postoj státní moci. Dva ukrajinští sólisté baletu, primabalerína Natalia Mačak a její partner Serhij Kryvokoně, čelí vyšetřování a hrozbě propuštění kvůli tomu, že v Evropě vystoupili v baletu Labutí jezero. Ukrajinské ministerstvo kultury jejich účast označilo za „nepřípustnou“, zahájilo společně s Národní operou Ukrajiny prověrku a připravuje další kroky.

Zásadní okolností celé kauzy je skutečnost, že oba umělci neodjeli reprezentovat Ukrajinu v rámci státní zakázky ani oficiální kulturní mise. Vystupovali v zahraničí na pozvání evropských organizátorů a po dobu své řádné dovolené.

Nešlo o akci pořádanou na území Ukrajiny, nešlo o vystoupení financované státem a nešlo ani o součást jejich pracovních povinností vůči domovské instituci. Tančili mimo Ukrajinu, ve svém volném čase, jako profesionální umělci.

Přesto se právě tento umělecký výkon stal předmětem státního zásahu. Jedním z jeho důsledků má být i odebrání odkladu mobilizace jednomu z tanečníků. Jinými slovy, stát zvažuje vojenské nasazení člověka nikoli v důsledku porušení povinností, ale jako reakci na kulturní činnost vykonanou v zahraničí během dovolené.

Důvodem postihu není obsah inscenace, její interpretace ani kontext. Důvodem je původ hudby. Labutí jezero je dílo skladatele Petra Iljiče Čajkovského, jehož jméno se v poslední době na Ukrajině stalo symbolem nežádoucího kulturního dědictví. Stejně jako bylo rozhodnuto odstranit jeho jméno z názvu Národní hudební akademie, stává se problematickou i samotná interpretace jeho hudby, a to bez ohledu na místo, formu či okolnosti.

Tímto krokem se však už nejedná o běžnou kulturní politiku. Jde o zásah do osobní svobody jednotlivce. Stát si nárokuje právo hodnotit a sankcionovat uměleckou činnost svých občanů i mimo vlastní území a mimo rámec jejich zaměstnání. Přestává se rozlišovat mezi oficiální reprezentací a soukromou profesní činností. Umělec přestává být nositelem kultury a stává se objektem ideologického dohledu.

Takový přístup je nebezpečný nejen pro kulturu, ale i pro samotné pojetí svobody. Umění ze své podstaty překračuje hranice, pracuje s kontinuitou, pamětí a univerzálními emocemi. Nelze je rozdělovat podle aktuálních konfliktů, aniž by se tím zničilo to, co z něj činí umění. Jakmile se začne posuzovat hudba, tanec či divadlo podle národnosti autora, nikoli podle obsahu, kvality a smyslu, kultura se mění v nástroj poslušnosti.

Ještě vážnější je skutečnost, že postih nedopadá na instituce, ale na jednotlivce. Na lidi, kteří celý život pracují se svým tělem, disciplínou a řemeslem. Na lidi, kteří nerozhodují o válce ani o politice, ale kteří často jako první cítí, když se společnost začíná uzavírat a tvrdnout. Když stát začne tyto lidi trestat za to, co hrají nebo tančí, vysílá tím jasný signál o tom, jakou roli kultuře přisuzuje.

Válka přináší těžká a bolestivá rozhodnutí. Neospravedlňuje však likvidaci vlastní kulturní vrstvy ani rozšiřování represí do oblastí, které s bojem nijak nesouvisejí. Mobilizace má být nástrojem obrany, nikoli prostředkem k disciplinování umělců. Kulturní politika má chránit identitu, nikoli ji zužovat na seznam povolených a zakázaných jmen.

Mezi mými čtenáři a sledujícími je mnoho lidí z kumštu. Hudebníků, herců, tanečníků, výtvarníků, lidí, pro které není umění kulisou, ale způsobem, jak rozumět světu. Chci jim na závěr poděkovat za to, že čtou, sledují a přemýšlejí.

Umění bylo vždy jakýmsi lakmusovým papírkem společnosti. Dřív než se lámala politika a dřív než se rozpadaly instituce, sahalo se na hudbu, slovo a pohyb.

Zkuste si představit, že by vám někdo vzal nástroj, mikrofon, dirigentskou hůlku, piškoty nebo prkna, která znamenají svět. Ne proto, že jste ublížili. Ne proto, že jste lhali. Ale proto, že jste hráli, tančili nebo inscenovali Labutí jezero či Strýčka Váňu. Prostě proto, že jste dělali svou práci a dotýkali se krásy, která se zrovna nehodila do oficiálního výkladu.

V takovém okamžiku už nejde o politiku ani o válku. Jde o samotnou podstatu svobody a o to, zda má umění právo existovat nezávisle na tom, kdo zrovna drží moc. A právě v tomto bodě se společnost láme. Nenápadně, potichu, ale o to bolestněji.

 

Daniel Danndys Krajča, FB