Když si se zkumavkami hraje AI

Tenhle obraz AI asi nejlépe vystihl blogující psycholog Adam Mastroianni (mimochodem – hodně vtipný chlapík, u jeho článků máte problém udržet vážnou tvář; důkaz toho, že talenty se skrývají leckde a internet je pomohl vytáhnout na povrch), a to ve svém článku “Smiluj se nad námi, ó pytle slov“. Pytel slov je docela výstižná charakteristika velkých jazykových modelů. Jsou to zajímavé, někdy i velmi produktivní pytle, ale pořád jenom mluvící pytle, na které by se člověk vlastně neměl zlobit, když z nich občas padají nesmysle. (Ano, i já už jsem si začal zvykat na novou vládu.)

AI ale nabývá i jiných podob, které nám nejsou tak známé, protože se s nimi běžně nesetkáváme – a v těchto podobách už to není jenom pytel slov, ale organismus, který má “ruce” (chapadla?) a do budoucna asi i “nohy”. A může kromě mluvení či kreslení něco reálného dělat.

Příklad z Velké Británie – Google ohlásil stavbu první automatizované materiálové laboratoře; o veškeré “železo a sklo” se bude starat AI a živí vědci ji budou spíše jen kontrolovat a usměrňovat Tato laboratoř se má zabývat výzkumem nových supravodičů, notoricky obtížnou třídou materiálů, kde ani po desítkách let snažení nemáme v ruce to, co bychom chtěli, totiž supravodič, který by dokázal spolehlivě fungovat za normální pokojové teploty a tlaku.

Asi z toho minimálně zpočátku nebudou padat žádné zásadní objevy, ale přesto tam vidíte ten “multiplikátor”, minimálně časový. Na rozdíl od mizerně placených doktorandů a postdoků nemusí AI spát ani jíst, a nebere si volno o víkendu a Vánocích. Je jí jedno, jestli dostane “nudný” nebo “zajímavý” úkol – obě kategorie bude vykonávat se stejnou energií a bez “poflakování”, které je znuděnému člověku vlastní.

V podstatě mě napadá jen jediná věc, ve které může být slabší než živý člověk, a to je “všimnout si nějaké anomálie, která je potenciální branou k velkému objevu” (každého asi napadne ta údajná Flemingova miska, na které plíseň rodu Penicillinum zlikvidovala bakteriální kolonie; ale kdo ví, jak to bylo, zápisy v laboratorním deníku s tím nejsou konzistentní). Leč takové situace nastávají poměrně vzácně a většina vědy tak, jak se praktikuje, je prostá dřina, intelektuální kopání kanálu odněkud někam.

Lepší supravodiče nebo lepší pastičky na myši jsou hezká věc, ale opravdu zajímavé (v tom samém smyslu, ve kterém vám čínská kletba přeje, ať “žijete v zajímavých časech”) budou automatizované biologické laboratoře. Ono to ještě pár let potrvá, protože ty myši přece jen vyžadují více pozornosti než vzorky materiálů, a robotika se právě tak zhruba dostává do fáze, kdy tomu robotovi půjde svěřit úkoly jako “vyčisti klec, aniž bys tu potvoru, která v ní žije, omylem rozmáčkl”. Rovněž piplavá práce typu pitev laboratorních zvířat nebo pravidelného odběru krve z jejich titěrných žil je asi ještě na hraně možného. Ale jednoho dne to půjde dělat rutinně, a ten den ani nemusí být moc vzdálený (2028? 2030?)

A pak uvidíme, co z těch laboratoří vyleze. Optimista řekne, že robot bude aspoň vzorně dodržovat všechna nařízení o bezpečnosti práce a nevynese omylem ven nějakou tu breberku ve vlasech nebo na podrážkách bot. Pesimista naopak řekne, že s prvotřídním vybavením ten robot zvládne vypěstovat patogeny, o jakých se nám ani nesnilo.

No, další záležitost, se kterou budeme muset nějak žít. Tohle se žádnou regulací z bruselské dílny odvrátit nedá.