Když záblesky inteligence nevycházejí z jednoho centra

Alexis de Tocqueville byl francouzský diplomat a historik první poloviny 19. století. Na své cestě po Spojených státech důkladně analyzoval způsob vlády mladého státu a porovnával jej s podmínkami v Evropě. Jeho dílo „Democracy in America“ se stalo klasikou.

V jedné části popisuje lítou konkurenci na novinovém trhu v USA a její výhody pro stabilnější společnost:

Výběr, překlad, zkrácení, mezititulky autor.

Násilné texty

Když jsem přijel do Ameriky, první noviny, které se mi dostaly do ruky, publikovaly článek, jenž věrně překládám:

„Po celou dobu této aféry se prezident Jackson vyjadřoval tónem bezcitného despoty, který si chce zachovat pouze svoji moc. Ambice jsou jeho zločinem a budou jeho prokletím. Korupce je mu vlastní.”

Mnozí lidé ve Francii si představují, že násilné texty ve francouzském tisku jsou důsledkem nestability státu a politických vášní. Pořád čekají na dobu, kdy se napřed uklidní společnost a poté tisk. Zdá se mi, že tisk se řídí vlastními vášněmi. To, co se děje v Americe, je pro mě důkazem.

Vášně a nenávist

Amerika je v tuto chvíli možná nejméně revoluční zemí na světě. Tisk v Americe má přesto stejnou touhu psát destruktivní články jako tisk ve Francii. Nejčastěji se živí nenávistí a závistí, vyvolává spíše vášně než rozumné úvahy, šíří lež a pravdu, to vše smíchané dohromady. V Americe, stejně jako ve Francii, je tisk zvláštním mixem dobra a zla. Svoboda bez něj nemůže žít a pořádek se s ním dá sotva udržet.

Je nutné říci, že tisk je v Americe výrazně slabší než ve Francii. Nic však není v této zemi vzácnější než soudní řízení namířené proti tisku. Důvod je prostý. Američané věří ve svrchovanost lidu. Kritizovat stávající zákony není trestné, pokud je nechcete obcházet za pomoci násilí.

Lidé v USA jsou přesvědčeni, že soudy nemají žádnou moc, aby kontrolovaly tisk. Důvodem je flexibilita lidského jazyka, která neustále uniká soudní analýze, jazykové zločiny svým způsobem vždy vyklouznou z ruky, která je chce chytit. Aby soud mohl účinně kontrolovat tisk, musel by rozhodovat, aniž by své rozhodnutí odůvodňoval, a musel by trestat úmysl více než slova.

Slabé noviny

Slabá moc novin v Americe je způsobena několika faktory.

Svoboda psát je stejně jako všechny ostatní svobody obávaná, čím novější je. Lid, který nikdy předtím neslyšel někoho mluvit o státních záležitostech, uvěří prvnímu lidovému řečníkovi, který se objeví. Mezi Američany je tato svoboda stejně stará, jako je založení kolonií. Kromě toho není tisk, který umí tak dobře rozdmýchávat vášně, schopen je sám vytvářet. V Americe je politický život aktivní a pestrý, ale zřídka jsou lidé znepokojováni velkými vášněmi.

Rozdíl mezi americkými a francouzskými novinami je zřejmý na první pohled. Ve Francii zabírají komerční inzeráty malý prostor, i zpráv je málo, většinu novin okupují politické diskuze. V Americe jsou tři čtvrtiny obrovských novin zaplněny inzercí. Jen někde na konci novin se objeví vášnivá diskuze, která je ve Francii denním chlebem čtenáře.

Ne jednomu směru myšlení

Druhým faktorem je konkurence. Ve Francii je tisk koncentrovaný, neboť počet publikací je velice omezený. V Americe je tisk ještě méně centralizovaný než vláda, na kterou útočí. Tisková moc je rozházena po celé zemi. Paprsky lidské inteligence nevycházejí z jednoho centra, místo toho křižují zemi ve všech směrech. Američané nevyznávají jeden směr myšlení.

Ve Spojených státech je obecně uznávaným pravidlem, že jediným způsobem, jak neutralizovat tisk a noviny, je znásobit jejich počet. Nedokážu pochopit, že taková zřejmá pravda se ještě v Evropě neuchytila.

Bez potíží chápu, že ti, kdo chtějí vyvolat revoluci za pomoci tisku, snaží se jej koncentrovat. Co ale vůbec nechápu, je to, že politici u moci věří, že koncentrace tisku jim pomůže. To není tak, že politické noviny ve Spojených státech jsou jednotné ve své podpoře nebo naopak odporu proti státu. Ony jej napadají a obhajují současně sto různými způsoby. Není možné ignorovat fakt, že politické důsledky svobodného tisku nepřímo přispívají k udržování veřejné pohody.

Napsal Alexis de Tocqueville v roce 1834.

Kniha „Democracy in America“ měla podle Wikipedie „dramatický vliv na americké a západní myšlenkové proudy a vzdělání, zejména v politických a sociálních vědách“.

Post scriptum

Pozn. autora:

Alexis de Tocqueville a další významní autoři minulosti přišli se třemi základními poznatky o svobodě slova.

(1) Svoboda slova neslouží k tomu, aby chránila jednoho občana před druhým. Nikdo nikoho nenutí, aby něco poslouchal. Tak například rozhodl americký Nejvyšší soud v roce 1977. Určitě nebyla myšlena jako ochrana vlády před kritikou občanů. Právě naopak. Svobodu slova vnímali zakladatelé západní civilizace jako součást OCHRANY OBČANA PŘED VLÁDOU.

(2) Každý „limit“ na to, co může být řečeno, je cesta po skluzavce k cenzuře. Slavný film českého režiséra Lid vs. Larry Flynt je právě o tom, protože soud ve filmu podle skutečné události dospěl k závěru, že subjektivní definice limitů jsou nebezpečné a „debata o veřejných záležitostech nebude svobodná, pokud se řečník bude obávat, že mu soud dokáže, že mluvil z nenávisti“. Cenzura je prostě výrazně nebezpečnější než nenávistný výkřik.

(3) Svoboda slova je obrovská konkurenční výhoda západní civilizace, protože je nezastupitelným nástrojem při hledání pravdy nebo při nápravě chyb. Bez svobodné výměny názorů nikdo neví, jaká myšlenka zapadla při argumentaci, co je pro společnost nejlepší, a pokud se společnost rozhodne špatně, třeba proto, že ji uhranula roztomilá Gréta, potřebuje kritické názory, aby se rychle probrala.

To jsou tři základní historické zkušenosti.

Nepochybně může současná vláda a bruselští „demokraté“ argumentovat, že digitální doba je jiná, že je nutné pravidla upravit a klasická díla minulosti ignorovat. Ale v takovém případě by měli vzít každou ze tří historických zkušeností a vysvětlit občanům, z jakých důvodů by na ně měli zapomenout.

To, že tak nedělá, může být proto, že to nikdy nečetli, nebo proto, že to sice četli, ale nepřijde jim důležité lidem cokoli vysvětlovat. Obě varianty jsou urážkou občanů této země. Pohrdání lidmi je o to urážlivější, že jim vláda nařídí, aby platili výpalné poskokům, kteří jim říkají, co si mají myslet, a neodváží se do žádné diskuze pozvat někoho, kdo by narušil jejich moudré pokyvování hlavami nad nutností limitů.

Prostě jen drze tvrdí lidem, že na záblesky inteligence mají patent oni a jejich poskoci. Nevěří, na rozdíl od Ameriky, ve svrchovanost lidu.

Nejnebezpečnějším mýtem současnosti je víra, že svobodná společnost je rovnovážný a výchozí stav, do kterého se to vždy vrátí. Ne, je to v historii lidstva anomálie a počet lidí, kteří by druhým chtěli za jejich peníze říkat, co si mají myslet, je výrazně vyšší, než by člověk doufal.

Řešení je ale překvapivě jednoduché a účinné. Vláda musí vládnout z vůle lidu. Hezky to sepsali před 700 lety ve Skotsku. Stačí, aby lid nemlčel a svoji vůli projevil.

Tu jednoduchost popsal francouzský spisovatel a politolog Etienne de La Boétie, který v roce 1572 tajně vydal svoje stěžejní dílo s názvem „Rozprava o dobrovolném otroctví”, ve kterém se podivuje, proč tolik „vesnic, měst a národů trpí pod jhem jediného tyrana, který nemá více moci, než kterou mu lidé dali.” Ve svém eseji napsal (překlad autor):

„Postavíte si domy a vybavíte je nábytkem, aby vám měli co brát. Trápíte svoje těla tvrdou prací, aby se mohli oddávat svým radovánkám. Odhodlejte se přestat sloužit a budete najednou svobodní. Nežádám, abyste svýma rukama postrčili tyrana k pádu, ale jen, abyste ho přestali podporovat, a pak ho uzříte, že jako velký Koloseus, kterému sebrali piedestal, padá na zem vlastní tíhou, rozpadaje se na kousky.”

Post scriptum II

Limity pro svobodu slova existují. V USA o nich debatují již přesně 290 let od prvního sporu na dané téma. Dospěli, zdá se, k velmi rozumnému kompromisu, který by třeba mohl místním „demokratům“ sloužit jako vzor.

Řeči o gentlemanské politické diskuzi v minulosti nebo o vznešené polemice v tisku jsou zjevně mimo. Lidé, vlády a novináři jsou stále stejní. Proto jsou ty principy také neměnné.