Klimatický graf, který se nehodí do krámu

Připomenutí události, o níž vědci napsali, že může ovlivnit počasí na několik budoucích let. Odkaz na zdroj informací na konci článku.

Sopka Tonga

Východně od Austrálie, v Tichém oceánu, se nachází podmořská sopka Tonga. Nejblíže k ní jsou ostrovy Fiji. Na počátku roku 2022 vybuchla. Jednalo se o mohutnou erupci, jejíž zvuková ozvěna oběhla dvakrát zeměkouli.

Média o výbuchu příliš neinformovala, protože se jednalo o podmořskou erupci, která nikoho neohrozila. Výbuch byl přesto výjimečný. Do atmosféry se nedostal sopečný prach, ale obrovské množství vodních par, protože sopka leží v „ideální” hloubce zhruba 150 metrů po hladinou oceánu. Kdyby byla hlouběji, tlak vody by výbuch utlumil, v opačném případě by se do ovzduší dostal spíše sopečný prach stejně jako při výbuchu sopek na pevnině.

Megatuny vodních par

Při výbuchu sopky Tonga se do atmosféry dostalo obrovské množství vodních par, 146 milionů tun, které představovaly zhruba jednu desetinu všech vodních par v celé atmosféře. Během několika dní se páry z výbuchu rozprostřely nad celou zeměkoulí a místy se dostaly do výšky až desítek kilometrů. Výbuch sopky Tonga nazvali vědci „jednou z nejexplozivnějších vulkanických událostí zaznamenaných v moderní době”.

Ve studii, která vyšla o rok později v roce 2023, uvádějí autoři, že výbuch způsobil nevídaný nárůst objemu vodních par ve stratosféře, a to o 13 %. Vzhledem k vlastnostem stratosféry očekávají autoři studie, že výjimečná situace bude přetrvávat několik let. Odborný časopis Nature publikoval v témže roce článek, který varuje, že megatuny vodních par ve stratosféře přispějí ke zvýšení globálního oteplování v průběhu příštích pěti let.

Páry horší uhlíku

Podle studie z roku 2010 jsou vodní páry nejvýznamnějším skleníkovým plynem, který způsobuje zhruba 50 % celkového skleníkového efektu. Zpráva mezivládního klimatického panelu IPCC z roku 2021 se rolí vodních par na klimatické změně obsáhle zabývá a závěry studie potvrzuje.

NASA publikovala na svých stránkách graf, který zobrazuje koncentraci vodních par v atmosféře za posledních dvacet let. Její nárůst v roce 2022 je enormní a dosahuje hodnot, které nebyly nikdy dříve zaznamenány. Vysoké hodnoty přetrvávají do dnešních dní. Graf je působivý, ale přesto jej téměř nikdo neviděl.

Graf je dostupný na stránkách NASA zde.

Extrémní počasí

Článků o výkyvech počasí vyšlo za poslední tři roky nepočítaně. Již v roce 2023 napsal Washington Post přímo v titulku: „Vědci jsou zmateni, proč se oceány ohřívají tak rychle”.

Minulý týden vyšel po záplavách v New Yorku článek, který oznamoval: „Záplavy v metru nejsou náhodné. Je to realita měst v oteplujícím se světě”.

Post scriptum

Pozn. autora:

Kolik lidí slyšelo o „nejvýznamnější vulkanické události moderní doby”, která „ovlivní počasí na příštích několik let”?

Jestliže byla do atmosféry vržena najednou více než desetina všech vodních par, které se tam nacházejí, a vodní páry jsou nejvýznamnějším skleníkovým plynem, neměla by být tato událost předmětem většiny debat o „extrémním” počasí v poslední době?

A pokud o tom nemluví vědci, proč se jich na to nikdo nezeptá?

Většina lidí o „prádelně” v atmosféře neslyšela, protože jsou svědky kolapsu důvěryhodnosti vědy, médií a obecně institucí. Cenzura jiných názorů, které by „standardní” věda měla vítat a v případě jejich nesprávnosti s radostí vyvracet před obdivnými zraky občanů, je běžná a od nedávné pandemie masivní. Ještě větší dopad má konflikt zájmů, který představuje tok státních peněz pouze na místa, která jsou ochotná papouškovat schválená hesla. 

Pro společnost to má neblahé následky, například:

Značná část občanů má potíže věřit jakémukoli prohlášení institucí, které dříve považovala za renomované. Je to logické. Kdo dokázal lhát během pandemie o jejím dopadu na děti, nemá žádné hranice. Paradoxně to vede k tomu, že i kdyby byla pravda, že za výpadkem proudu je spadlý drát, je pro lidi racionální se domnívat, že tomu tak není. Prostě je to pravděpodobnější. 

Posílila se pozice sociálních sítí a anonymních zdrojů informací, protože je-li lež a manipulace denním chlebem pro „velká” média, není rozdíl mezi institucí a neznámým autorem. Není to ovšem chyba ani sociálních sítí, ani různých autorů. Je to logický, historií tisíckrát dokázaný důsledek cenzury, bojovníků proti nedefinovatelným dezinformacím a ustrašené vlády, která se bojí jiného názoru, stejně jako se komunisté báli Hlasu Ameriky.

Argument, že by lidé mohli věřit tomu, že je Země placatá, když to vláda nezakáže, je směšný.

Stejně jako o té cenzuře zaznělo ve slavných dílech minulosti x-krát, že pokud mají lidé dostatek rozumu, aby mohli jít k volbám, musí mít dostatek rozumu k tomu, aby se sami rozhodli, které informaci chtějí věřit. 

Pokud si to vláda nemyslí, musí být schopna to říci. Musí mít dostatek odvahy, aby se před lidi postavila a řekla jim, která komise odborníků je bude před volbami přezkušovat, podle čeho a kdo zaručí, že v komisi nesedí ti samí blbci, jako jsou ti, které chtějí zkoušet.

O volbách

Ještě ten historický text o volbách:

Když každému člověku přiznáte právo podílet se na řízení společnosti a účastnit se voleb, musíte mu přiznat schopnost volit si mezi různými názory, které ve společnosti jsou, a respektovat fakta a zkušenosti, kterými se chce nechat vést.

Suverenita lidí a svoboda tisku jsou dvě věci, které spolu úzce souvisejí. Všeobecné volební právo a cenzura si naopak navzájem odporují a nemohou existovat dlouho společně.

V zemi, kde vládne princip suverénních občanů, kteří rozhodují o své vládě, je cenzura nejen nebezpečím, ale i velkou absurditou.

Napsal Alexis de Tocqueville v roce 1840 v díle, které je světovou klasikou na téma svobodné společnosti.

O cenzuře

Plus historický text o cenzuře:

Dejte mi svobodu poznání a projevu, abych mohl svobodně argumentovat podle svého svědomí. Možnost svobodně psát a mluvit umožní, aby se pravda utkala s klamem, a parlament by měl věřit, že pravda zvítězí, tak jako vždycky zvítězila při svobodné výměně názorů.

Napsal básník John Milton ve slavném textu na obranu svobody slova. Přednesl jej v anglickém parlamentu v roce 1644.