Kolaborant nemá výčitky a není mu trapně

DANIEL VÁVRA

Často dnes někteří lidé tvrdí, že kdyby někteří jiní žili za komunistů, byli by to udavači, estébáci, či kolaboranti s režimem. Zároveň mají plná ústa Václava Havla, demokracie a její obrany.

Zdá se to jako nerozluštitelná hádanka, co by kdo dělal kdyby bylo něco co není, ale klíč k dešifrování toho, kdo by nejspíš byl kolaborantem a udavačem StB, přitom je poměrně jednoduchý.

Kolaborace, nebo jen takové to maloměšťácké prospěchářství, je totiž činnost, kterou někdo vykonává proto, že je pro něho výhodná. Společensky, kariérně, finančně. Chválíte režim Gustáva Husáka a odkaz V.I.Lenina, protože když to budete dělat, budou vás za to vaši nadřízení a ti, co jsou u moci, chválit, pomůže vám to k lepšímu místu, případně z toho kápnou nějaký prachy.

A odkaz V.I.Lenina budete velebit i přes to, že za války, když bylo výhodné zase to, jste u cesty nadšeně se sousedy hajlovali na přijíždějící Wehrmacht a o 30 let později zase v 68 ochotně vítali, když sem vtrhli rusáci.

Když to dělat nebudete, budete mít průser v práci, pošlou vás makat do kotelny a v novinách o vás budou psát, že jste zkrachovalec a zaprodanec. „Slušní lidé“ se budou bát podat vám ruku, aby neměli taky průser. A vy chcete mít pohodičku, dobrej flek a být v kolektivu oblíben. A tak na prvního máje vyvěsíte prapory a jdete v první řadě v průvodu hned před alegorickým vozem. Se Sovětským svazem na věčné časy!

Kolaborace s něčím, co je v menšině, v opozici, slabé, společensky nevýhodné a nepopulární, je nesmysl.

Kolaborace je, když v dospělém věku vstoupíte do KSČ a v žádosti o postup v kariéře sepíšete eleborát o tom, jak je super, že k nám v roce 1968 přijeli Ivani na tancích: „Velký vliv na mé pozdější názory mělo léto roku 1968. Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu. Právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé, mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. Bylo účinnější, než cokoli jiného a také trvalejší. A posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou oblibu našich přátel, mě v názoru tenkrát pouze utvrdil.“

Tedy u některých lidí nemusíme tu hádanku, zda by kolaborovali, vůbec řešit. Kolaborovali. Víme to o nich.

Není žádné hrdinství se v roce 2026 vymezovat proti dávno mrtvým komunistům, velebit odkaz Václava Havla a pindat o ohrožené demokracií, když víte, že za to sklidíte v médiích pouze bouřlivé ovace a miliardáři vám pošlou peníze na kampaň a naprosto absolutně nic vám za to nehrozí.

Je obzvláště neuvěřitelné, když ti, kteří v době komunismu takto kolaborovali, dávají dnes kázání o kolaborantství těm, kteří naopak s totalitní mocí bojovali a seděli za to ve vězení.

Každý ať se zamyslí, zda jeho vlastní veřejné postoje jsou pro něho výhodné, či ne. Jestli jde s davem po proudu, nebo proti proudu.

Kolaboranti obvykle jdou po proudu.

Vždy. Všude.

Nemyslím si, že se někdo zázračně ve 30 letech „napraví“ a prozře. Obzvlášť, pokud mu jeho „zázračné napravení“ přineslo instantně další zářný kariérní postup. Pokud někdo celý život za každé situace prospěchářsky prosperoval, opravdu to není žádný rebel.

Stejně tak, ať se každý zamyslí, kdo za svoje veřejně deklarované postoje dostává chválu v médiích, ocenění, dotace a granty na svojí činnost, případně veřejné funkce. Rebelové to obvykle nejsou. Ti, co plují po proudu s davem a režimu pomáhají, ano.

Ať se každý zamyslí, zda je skutečně rebel, když jeho postoje jsou shodné s postoji mainstreamových médií, doposud vládnoucího establishmentu a nadnárodních korporací.

Přijde mi fascinující, když tihle lidé mají pocit, že můžou plivat na ty, kteří v době, kdy na rozdíl ode dneška, o něco šlo, seděli za svoje přesvědčení v kriminále a ještě je mají tu drzost obviňovat za jejich nonkoformní názory z „kolaborantsví“.

Ať žije Václav Havel!

To by se drtivá většina těch, co toho mají v roce 2026 plnou hubu, v roce 1988 neodvážila ani špitat někde v koutě. Tedy se skandovalo: Ať žije Gustáv Husák!

Dneska se zase podobně skanduje. A není to projev hrdinství, ale projev konformního deklarace příslušnosti k „elitě“ společnosti. Projev morální nadřazenosti.

Ale ano. V některých je „trauma ze zrady opravdu zakořeněné“. Obzvláště by mělo být v těch, kteří zradili. Ale v těch nikdy nebude.

Kolaborant nemá výčitky a není mu trapně.

 

FB