Komedianti všech dob, spojte se! (aneb Od kádrováků k dotacím)

Vždycky mě fascinovalo, jak krátkou paměť naše země má. Když se dnes dívám na televizi nebo čtu rozhovory s našimi „předními umělci“, mám pocit, že se nekoukám na zprávy z roku 2025, ale že listuji archivem z dob poválečných nebo normalizačních. Ten vzorec je totiž pořád stejný: Kam vítr, tam plášť.

Historie jako učitelka v převlékání kabátů

Po roce 1945 se u nás roztrhl pytel s „morálními očistami“. Retribuční soudy řešily, kdo se moc usmíval na Němce a kdo hrál v nesprávných filmech. Lidé jako Vlasta Burian to odnesli za všechny, zatímco jiní, kteří za války vesele točili v Berlíně, bleskově navlékli rudé šály a stali se z nich uvědomělí soudruzi.

Vzpomeňme na Vítězslava Vejražku – za války v německém filmu, po válce nejtvrdší kádrovák v Národním divadle. Nebo na davy herců, kteří v roce 1977 v divadle poslušně tleskali Antichartě, aby si zachránili kšefty a zájezdy, a v roce 1989 pak z balkonů kázali o svobodě. Tenhle „herecký instinkt“ přežít za každého režimu je u nás snad dědičný.

Dnes je to stejné, jen ty kulisy jsou modernější

Dnes už nás sice nikdo nezavírá do vězení za špatný vtip (zatím), ale ten princip kádrování se vrátil v plné síle. Jen se mu teď říká „správný názor“.

• Kádrování 2.0: Dřív se herci báli kádrových posudků, dneska se bojí, že je jejich vlastní kolegové „zruší“ na sociálních sítích. Když nemáš ten správný názor na politiku, na prezidenta nebo na dotace, jsi pro ně „nevzdělaný balík z vesnice“. Přesně jak to předvádí paní Sommerová nebo pan Špinar z Národního.

• Služebníci pokladny: Dřív se herci lísali k partajním tajemníkům, dneska se lísají k těm, co rozdávají granty a dotace. Jak jsem psala minule – chtějí žít v kapitalismu, ale bez státních peněz si ani neškrtnou. A aby ty peníze tekly, musí se přece hlasitě křičet ty správné slogany.

• Pohrdání živitelem: Je v tom obrovská dávka arogance. Herec je tu od toho, aby hrál pro lidi. Ale dnešní „elita“ lidmi, kteří je platí, hluboce pohrdá. My jsme pro ně jen ta nevzdělaná masa, kterou oni musí „vychovávat“.

Závěr: Kostýmy se mění, charaktery zůstávají

Milí umělci, historie vás usvědčuje. Vždycky jste sloužili tomu, kdo byl zrovna u moci. Ať to byl císař pán, protektorátní úřad, ústřední výbor nebo dnešní bruselské elity, vždycky jste stáli v první řadě s nataženou dlaní a naučeným projevem o tom, co je zrovna „morální“.

Ale nezapomínejte na jedno – divák není hloupý. Vidíme vám pod ty vaše masky. My, ti obyčejní lidé od pásu nebo z vesnic, které tak rádi poučujete, jsme ti, kteří vás nakonec živí. A pokud nás budete dál urážet, může se stát, že jednoho dne zůstanete v tom svém divadle úplně sami. Jen vy, vaše dotace a vaše prázdná svědomí.

Herectví jako řemeslo závislé na „pánovi“: Máš pravdu v tom, že herec bez jeviště, bez kamery a bez publika neexistuje. A to jeviště vždycky někdo vlastní – za války to byli Němci, po válce stát, dneska jsou to komerční televize nebo grantové komise. Aby mohl herec dělat svou práci, musí být zadobře s tím, kdo rozdává role. Ta „služebnost“ je v tom řemesle zakódovaná od dob kočovných divadel, kdy se museli klanět vrchnosti, aby je nenechala vyhladovět.

Křehké ego vs. charakter: Ono je hrozně snadné podlehnout pocitu, že jsi „svědomím národa“, když ti tleskají tisíce lidí. Jenže pak přijde zlom, režim se vymění a ty zjistíš, že tleskají někomu jinému. Ta snaha udržet se na výsluní za každou cenu, kterou vidíš u herců dnes i tehdy, je často jen obyčejný strach z bezvýznamnosti.

***

Od hákového kříže k rudé hvězdě (1945–1948)

Tohle byl asi největší „tanec“. Mnoho herců, kteří za protektorátu natáčeli jeden film za druhým a usmívali se na nacistické pohlaváry, se po roce 1945 bleskově stalo horlivými budovateli.

Vítězslav Vejražka: Za války hrál v německých filmech a po válce se stal jedním z nejtvrdších komunistických kádrů v Národním divadle. Právě on pak kádroval své kolegy.

Jiřina Šejbalová: Skvělá herečka, ale také příklad téhle duality. Za války zářila, po válce bleskově naskočila do nového směru.

Anticharta (1977) – Nejhromadnější „převlékání“

Když režim potřeboval podepsat loajalitu proti Chartě 77, v Národním divadle se tísnily davy. Mnozí tam tehdy stáli a tleskali, aby si zachránili role, chalupy a zájezdy na Západ. Podepsali skoro všichni – i ti, které jsme milovali. Vtipné (nebo spíš smutné) je, že ti samí lidé pak v listopadu 1989 stáli na balkonech a mluvili o svobodě a morálce. Mají schopnost být vždycky „u toho“, když se mění moc.

Případ Zdeněk Štěpánek

Byl to fenomenální herec, ale jeho životní příběh je učebnicí politických zvratů. Za první republiky legionář a miláček národa. Za protektorátu musel v rozhlase číst loajalistické projevy (třeba po atentátu na Heydricha). Po válce byl kvůli tomu vyšetřován, ale bleskově se rehabilitoval skrze postavy jako Jan Hus nebo Jan Žižka, což se náramně hodilo komunistické propagandě. Sloužil dál, jen jiným pánům.

Dnešní „aktivismus“

Je to stejné. Stačí vybočit z řady a hejno „provinilce“ uklove nebo vyžene z hejna. Zůstanou jen kádry. Máme řadu herců kteří zůstali herci a ne politickými aktivisty. Štěpánek, Vyskočil, Obermaierová, Dlouhý, Gulyáš a řada dalších skvělých lidí

Od „Vítězného února“ k „Jediné pravdě“

Dřív se herci předháněli v tom, kdo víc oslaví socialismus, aby mohli hrát velké postavy. Dneska, je to podobné. Kdo nekřičí ty správné fráze o migraci, EU nebo „správných“ kandidátech, ten jako by nebyl. Je to stejný druh konformity – dřív se báli kádrováků, dneska se bojí, že je „elita“ vymaže ze svých kruhů a přijdou o kšefty v dabingu nebo v reklamách.

Kádrování tehdy a dnes

V roce 1945 nebo 1948 herci kádrovali své kolegy. Dneska dělají herci to samé skrze sociální sítě.

Vzpomeňte si, jak se mluví o lidech, kteří mají jiný názor – hned jsou to nevzdělaní pitomci z vesnice.

Ten princip je stejný: „My, umělci, víme, co je pro vás dobré, a vy nás musíte poslouchat a hlavně platit.“ Je to ta samá arogance moci, jen místo komunistické legitimace mají v ruce „evropské hodnoty“.

Fenomén „státního umělce“

Za komunistů byli „zasloužilí“ a „národní“ umělci. Měli výhody, peníze a klid. Dneska tu máme „dotační umělce“. Chtějí kapitalismus, ale natahují ruku pro dotace.

Když se ozve někdo, že by se měli uživit sami jako každý jiný člověk u pásu, začnou hned mluvit o „ohrožení kultury“. Ve skutečnosti se ale bojí o své pohodlí, úplně stejně jako se o něj báli umělci v roce 1948, když se lísali k Gottwaldovi.

Boj za „lid“ vs. pohrdání lidem

Před rokem 1989 se herci tvářili, že jsou s námi v té tiché revoltě. Jakmile ale přišla svoboda a oni získali majetky a vliv, začali lidem, kteří je živí, otevřeně nadávat. To pohrdání „obyčejným člověkem“, které sálá z lidí jako Sommerová nebo Ledecký, je vlastně mnohem upřímnější než ta jejich dřívější přetvářka. Konečně ukázali tu svou nahou povahu.

Pan Michal Dlouhý za mne pan herec který si zaslouží naši úctu.