Komunisté zmizeli z českého parlamentu. A co komunismus?

Nejprve vysvětlení pro čtenáře Konzervativních novin, a to našeho tykání. S Petrem Markem jsme byli v listopadu 1989 v týmu lidí, kteří založili Občanské fórum tehdy ještě Československého rozhlasu. Zažili jsme spolu změnu režimu, a tím jsme se stali v jistém smyslu rodinou. – Petře, léta se věnuješ aktivitám „Bez komunistů.cz“. Jsou letošní říjnové volby završením tvé iniciativy?

Listopad 1989 v rozhlase byl úplně zásadní. Pro nás, v užším kruhu Občanského fóra, kde nás bylo tak deset, dvanáct, to byla, jak říkáš, rodina.  Pro mě byl komunistický režim svázán s omezováním svobody. Aktivitám proti komunismu jsem se věnoval už před listopadem.   V listopadu 89, když jsme dělali zásadní změnu v rozhlase, začali jsme s Vysíláním Občanského fóra, bylo to první svobodné vysílání. Naživo – najednou člověk mluvil rovnou do mikrofonu. Měli jsme obrovskou poslechovost. Ranní relaci poslouchalo kolem dvou milionu lidí, v podvečer jsme měli vlastně první talk show s hosty, a tu poslouchalo jeden a půl milionu v tehdy 15-ti milionové zemi. To byl naprosto přelomový zážitek. Mně tehdy šlo o to, aby ty změny byly nevratné, co nejhlubší, aby se svobodná společnost dále rozvinula.

Máš z toho radost, že se nyní komunisté nedostali do parlamentu?

Je to naplnění naší práce, dosažení cíle. Už před mnoha lety jsem to pojmenoval: dostaňme komunisty pod 5 %. Tak to se konečně podařilo, ale mělo se tak stát hned po listopadu 89. Ona totiž komunistická strana nejen nezmizela, ale výrazně ovlivňovala veřejný život, byla stále v parlamentě, a dokonce těm ostatním stranám to bylo tak nějak jedno, braly to jako fakt, a když se jim to hodilo, tak se s nimi dokonce domlouvali. Proto jsem to oživil např. v únoru 2006 před volbami. Tehdy Jiří Paroubek prohlašoval, že bude vládnout s komunisty.  A myslel to vážně. Tedy zároveň také s marťany, ale komunisté tu byli přece jen dostupnější než marťané. Tak jsem udělal akci na Staroměstském náměstí u balkónu paláce Kinských, odkud je mnohokráte používaná fotka Klementa Gottwalda. V součtu doslova stovkami aktivit jsme se zaměřili na připomínání zločinů komunistického režimu a upozorňovali jsme, že strana s takovouto historií by vůbec neměla v parlamentu být. Takže mám radost.

Znamená to nyní konec tvých aktivit?

To určitě ne. Vím, že především mladá generace nebezpečí komunismu nevidí. A neplatí to jen o mladých. Taky v malých obcích a městečkách si to lidé ne zcela uvědomují. Třeba v obci, kde mám po předcích dům, tak řada lidí volila po roce 89 komunistickou stranu, ani ne tak proto, že by se v komunistickém režimu měli dobře, ale ze vzdoru proti změně režimu. Takže už před několika lety jsem přišel se vzdělávacím projektem, kdy právě dětem a mladým představujeme minulost plasticky. Chodíme s nimi po místech, kde se komunistická historie odehrávala. Je to projekt Po stopách totalitní minulosti. To rozhodně bude pokračovat. Včetně připomínání některých zločinů, o kterých se dlouho mnoho nevědělo. Např. Ďáblický hřbitov a hroby dětí, které zemřely matkám v komunistických vězeních. Tím, že komunistické zločiny nebyly potrestány, nebyla nastolena spravedlnost. A cit pro spravedlnost je jeden ze základních lidských citů, kvůli kterému se svrhávali vlády, byly války. Společnost, která nenastolí spravedlnost se vyvíjí pokřivená.

Petře, myslíš, že s odchodem komunistů končí i komunistická ideologie?

Vzpomeňme si, že středobodem změny v roce 1989 byla svobodná společnost, svobodný jedinec. Tudíž obrana svobody jednotlivce, v poslední době zvláště obrana svobody projevu, jsou tak důležité hodnoty, že určitě zůstanou v portfoliu mých činností. On totiž základ komunistické ideologie je represe a omezování individuální svobody. Traduje se ve společnosti taková pohádka, že komunismus byla původně dobrá myšlenka, jen se to při realizaci pokazilo. To je ale blud, není to tak – v základním díle komunistické ideologie, v Manifestu komunistické strany Marx jasně píše, že stávající společenský řád bude násilím smeten a bude násilím nastolen nový společenský řád, a to diktatura proletariátu. Byl to Lenin, kdo svým výnosem rozhodl, ještě daleko před Hitlerem, o vybudování internačních táborů pro odpůrce režimu. To znamená zahnání do kouta lidí, kteří mají jiný názor. Trochu jako v pravěku, kdy největším trestem pro toho, kdo se lišil, nebyla okamžitá smrt, ale vyhnání z tlupy. A tím odsouzení k naprostému vymazání ze společnosti. Bohužel dnes to opět ožívá, také v západním světě.

Dnes se často mluví o neomarxismu. Co to pro tebe znamená? A je to nebezpečí, se kterým bys v rámci svých aktivit bojoval?

Jestliže je pro mě prioritou obrana osobní svobody, tak určitě ano. Neomarxismus je pojmově spojován s Frankfurtskou filozofickou školou. Dnes to na západě nazývají také jako woke ideologii. Já bych spíše mluvil o novém marxismu, který stejně jako ten výchozí opět rozděluje lidi do společenských skupin. Je to opět kolektivistická ideologie a používá i obdobné metody sebeprosazování, jako je ukřičet, vytlačit mimo společnost ty, kdo mají jiný názor. V lockdownu jsem znovu četl Orwellův 1984 a chvílemi jsem byl až zděšen, jak to teď zažíváme, např. přepisování historie. Tak tomu je třeba se postavit, abychom nespadli do ještě horších konců.