Konec EU aneb jak se vaří papiňák v Bruselu

Říkali nám, že Evropská unie je nesmrtelná. Něco mezi svatou říší římskou a Disneylandem. Jenže víš co? Každý papiňák má jen určitou kapacitu páry. A ten bruselský už syčí tak, že i babka na dvorku by zvedla víko – jen oni v tom paláci pořád doufají, že jim to nějak „uteče komínem“.

Německo: Když dojde šťáva i klobásy

Němci objevili, že jejich zelená energie je dražší než francouzské šampaňské a méně spolehlivá než řecký účetní. Výroba mizí do Číny a Scholz stojí v kanceláři s prodlužovačkou v ruce. V Berlíně vypadne proud – symbolicky přesně v moment, kdy se v Bruselu hlasuje o další „záchraně planety“.

Francie: Víno, traktory a revoluce

Macron řeční o „evropské renesanci“, ale na Champs-Élysées se zatím grilují unijní vlajky. Farmáři místo molotovů hází kozí sýry a blokují cesty traktory. Francie se rozhodne poslouchat už jen sama sebe – a kdo by se jim divil?

Orbán a Poláci: Klub nasraných sousedů

Orbán stane na pódiu a slavnostně oznámí: „Tak, a teď už opravdu odcházíme!“
Poláci přikyvují, ale jen proto, aby si stihli vyžalovat posledních pár miliard z Bruselu. Pak hrdě oznamují V4 2.0 – alianci států, co se nikdy nedomluví, ale vždycky nadávají na Němce.

Brusel: Titanic s powerpointem

Eurokomisaři běhají po chodbách, zakopávají o vlastní byrokracii a hledají, kdo má hasicí přístroj. Ursula von der Leyen skládá poslední projev o „společné solidaritě“, zatímco uklízečka za ní pomalu sundává hvězdičky z modré vlajky, aby je prodala na blešáku.

Euro: Bankovky na podpal

Banky zavírají. Národy se vrací k frankům, markám, korunám – a euro? To se používá jako podpalovač do kamen. Aspoň jednou poslouží obyčejným lidem.

Epilog: Muzeum utopií

Brusel se mění v muzeum „Velkých nápadů, co nevyšly“. Vstupné pět zlotých, děti zdarma.
A kdo to celé přežije? My, obyčejní smrtelníci, se sklepem plným brambor a se smyslem pro humor. Protože čím větší impérium, tím větší fraška, když padá.

Bonus: Česká role – Šašek s aktovkou

A kde jsme my? No přece uprostřed té komedie, s vlaječkou v ruce a Fialou v čele. Ten náš profesor hraje roli věrného žáka – když v Bruselu písknou, on první přiběhne sešit podržet. O německých platech už dávno mlčí, ale o evropských rozkazech mluví, jak kdyby to byla desatera přikázání.

Takže až se papiňák definitivně roztrhne a unijní kuchyně vyletí do povětří, my budeme stát vzadu, zakuckaní v kouři, a Fiala pronese:
„Já jsem vás přece varoval, že tlaková nádoba je potřeba poslechnout!“

Až příště uslyšíte, že EU „musí vydržet“, vzpomeňte si na papiňák. Ten taky musí vydržet… dokud neudělá BUM.