KATEŘINA LHOTSKÁ
Pojem „coming out“ se používá pro veřejné přiznání člověka ke své menšinové sexuální orientaci. Prostě něco ve smyslu „přiznat barvu“. Tu nedávno mimoděk přiznala i ČT.
V jejím případě se toto „přiznání barvy“ netýká samozřejmě sexuální orientace, ale něčeho zcela jiného. Konkrétně jejího vztahu k dodržování objektivity, nezávislosti a názorové pestrosti televizního vysílání. Zcela nepokrytě jej popsal moderátor Daniel Stach v nedávno vysílaném podcastu Kavky s podtitulem „Jaká je role ČT v dnešním světě?“ a „Patří na obrazovky každý názor?“ K odpovědi na druhou otázku došlo v čase kolem 16. minuty a zněla naprosto jasně a nekompromisně: „Ne každý názor má mít prostor ve vysílání.“
Nutno poznamenat, že odpověď nepřekvapila ani tak svým obsahem, který byl na základě zkušeností s vysíláním ČT předvídatelný, ale tím, jak bez obalu a s jakou povýšeností byla vyslovena. Později se pan Stach snažil toto svoje vyjádření poněkud mírnit tím, že na obrazovce nemají prezentovat své názory například „plochozemci“, protože „Země není placatá. Tečka!“ Což může vypadat jako rozumné vysvětlení, co se tím „omezením prostoru ve vysílání“ vlastně myslí. Jenže celá věc má jeden háček. Respektive pořádný hák.
Tato argumentace je totiž jednou velkou manipulací. Tím, že pan Stach uvedl takto extrémní příklad, vytváří dojem, že na obrazovku nepatří pouze názory, které lze označit jako „ujeté“. A mezi ty přesvědčení o plochosti Země nepochybně patří. Jenže tím zároveň vyšlo mimoděk najevo, že někdo v ČT rozhoduje o tom, který názor už „ujetý“ je a který ne (a na obrazovky tedy může).
Kritérium „ujetosti“
Nelze se přitom zbavit dojmu, že za kritérium „ujetosti“ je v ČT často považováno i to, zda jde o názory kritické k těm „správným“. Například v otázce klimatické změny. Kolikrát jste třeba ve vysílání veřejnoprávní televize narazili na pořad, ve kterém by se sešli zastánci („správné“) teorie o její antropogenní příčině a ti, kteří („nesprávně“) tvrdí, že jde o proces přirozený? Já si nevzpomínám ani na jeden.
Nebo kolikrát jste se mohli třeba podívat na opravdu vyváženou diskuzi, kde se řešilo, zda máme s klimatickou změnou „bojovat“ sázkou na OZE („obnovitelné“, ve skutečnosti však „občasné“ zdroje energie), nebo zda dává větší smysl se jí místo toho přizpůsobit? Jak to ostatně dělaly generace našich předků.
Místo toho nám ČT předkládá reportáže, jako je například ta pod názvem „Vítr proti větrníkům“, které dle mého soudu nejsou ničím jiným než prachsprostou ideologickou masírkou. Nebo tematicky navazující „Odkud vane vítr? Jak se dezinformátoři pustili do boje proti větrným elektrárnám“, jejíž autoři došli k závěru, že lidi k odporu vůči tomu, aby měli větrníky za barákem, ponouká Putin.
V rukou politiků
To samozřejmě vede zpět k otázce, kdo tedy vlastně rozhoduje, které názory mohou v ČT zaznít. Nelze se zbavit pocitu, že si toto právo přivlastnili sami redaktoři a že to dělají zcela mimo jakoukoli veřejnou kontrolu. Jediné, co jim totiž v případě prokázání neobjektivity a nevyváženosti hrozí, je dodatečné „ty, ty, ty“. A to jen pokud si na jejich pořad následně někdo stěžuje u RRTV a ta uzná námitky jako důvodné. Jenže to je pozdě, protože pořad už byl odvysílán a mínění diváků tak bylo jednostranným pohledem na danou problematiku ovlivněno.
V souvislosti se změnou financování ČT ze státního rozpočtu se často objevují námitky, že tím bude porušena její nezávislost a objektivita, protože se stane hříčkou v rukou politiků. Nechme pro tuto chvíli stranou, že jde o tvrzení nesmyslné, protože na rozhodnutích politiků je závislá už dávno. Jsou to totiž oni, kdo určují, kolik peněz dostane ČT z poplatků. Tyto lamentace však vytvářejí dojem, jako by v tuto chvíli ČT objektivní byla.
ČT je hříčkou v rukou jejích redaktorů a manažerů, kteří k tomu však nedostali žádný mandát od těch, kdo si je prostřednictvím poplatků platí.
DENÍK.TO
(26 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář