Lidé mají právo volit „blbě“

Jde o voliče, kteří odmítají připustit existenci lidí, kteří mají prostě jiné názory a preference. A že z jejich pohledu může být „správné“ něco úplně jiného. Každý člověk je zkrátka jiný, a tak má o tom, co je „dobré“ a co „špatné“, odlišné představy. Svobodné volby navíc nejsou „bojem dobra se zlem“ (přestože se nám to snažili politici bývalé vládní koalice namluvit), ale výběrem toho politického směru, který danému voliči nejvíce konvenuje. Tedy toho, který je z jeho subjektivního pohledu tím „nejlepším“. Takže „správně“ vlastně volí všichni voliči.

Správná volba = moje volba

Zklamaní podporovatelé poražených to však myslí samozřejmě jinak. Z jejich pohledu totiž znamená „volit správně“ totéž jako „volit jako já“. Někteří se však nespokojují pouze s kritikou těch, co volili „špatně“, ale usilují i o marginalizaci jejich vlivu na volební výsledky. Buď tím, že jim bude omezeno volební právo, nebo rozšířením množiny voličů o ty, u kterých předpokládají, že budou volit „správně“.

Konkrétně se to projevuje například návrhy na snížení věku, od kdy mají lidé volební právo, pod hranici plnoletosti. Nechat tedy volit v podstatě ještě děti, kterým je zkrátka jednodušší natlouct do hlavy, co je „správné“. Objevují se také hlasy navrhující omezit volební právo pouze na ty, co platí daně. Nejspíš je tím myšlena daň z příjmu (DPH si totiž platíme v cenách zboží všichni, včetně dětí). Volit by tedy mohli jenom ekonomicky aktivní občané a z těch ostatních by se stali občané „druhé kategorie“.

A občas lze zaznamenat i volání po odebrání možnosti hlasovat v parlamentních volbách těm, kteří žijí trvale v zahraničí. Což je samozřejmě nepřijatelné, protože i ti jsou našimi občany, a mají tak právo spolurozhodovat o tom, jakým směrem se naše země vydá. Jinou otázkou je způsob jeho uplatňování, který by měl být pro všechny stejný. Což však už od zavedení korespondenční volby neplatí. Nikdo totiž nedokáže zaručit její tajnost, protože nevíme, kdo při ní voličům „kouká přes rameno“ nebo „vede jejich ruku“.

Volání po volbě jedné jediné

Pak je tu však ještě jedna záležitost. Dle mého soudu ta nejpodstatnější. I kdybychom připustili, že existuje něco jako „správná“ a „špatná“ volba, tak v demokracii prostě platí, že lidé mají právo volit i „blbě“. A je to naprosto v pořádku, protože to jsou právě oni, kdo ponesou následky své volby. Volání po tom, aby lidé volili „správně“, navíc až moc připomínají dobu, kdy existovala jenom volba jediná. Samozřejmě také ta „správná“ a lidé s ní mohli tak maximálně „svobodně souhlasit“. Mělo to však jednu zásadní vadu na kráse. S demokracií to nemělo společného vůbec nic…