Má Izrael bianco šek naší důvěry úplně na cokoliv?

JOSEF ELIÁŠ

Spojenectví s Izraelem je pro nás cenné. Má to však znamenat bianco šek naší důvěry úplně na cokoliv?

Česká podpora Izraele patří k základním pilířům naší zahraniční politiky. Má své historické i morální důvody. Nebyli jsme národem, který by v evropském kontextu proslul antisemitismem, naopak jsme jako Československo stáli u zrodu židovského státu a dlouhodobě podporovali jeho právo na existenci a bezpečnost. To není málo. A není důvod to zlehčovat. Osobně znám nemálo českých křesťanů, kteří stojí na straně Izraele a zapojili se před lety například do organizace letního pobytu izraelských dětí z dětského domova v Ashdodu u nás v době jeho bombardování z Gazy. V mnoha křesťanských církvích se i letos o Velikonocích bude připomínat i židovská Pesachová večeře.

Ale přátelství – má-li být skutečné – neznamená bezvýhradný souhlas s čímkoliv. Právě naopak.

Jak říká Kniha přísloví (27,6): „Věrné jsou rány přítele, kdežto polibky nepřítele jsou zrádné.“ Jen blázen odmítá slyšet kritiku od těch, kdo stojí na jeho straně.

Izrael dnes čelí reálným hrozbám. V Íránu, ale nejen tam, vládne režim, který lze bez přehánění označit za zavrženíhodnou islamistickou diktaturu. Jeho ambice v oblasti jaderných zbraní jsou znepokojivé.

Jenže tytéž věty slyšíme už téměř třicet let: že během několika týdnů, maximálně měsíců, bude Írán schopen jadernou zbraň vyrobit. Ta hrozba se neustále odkládá, aniž by zmizela – a zároveň slouží jako trvalé ospravedlňování další a další eskalace.

Izraelská vojenská intervence proti Íránu je v určitém smyslu pochopitelná. Každý stát má právo bránit svou existenci. Co však pochopitelné není, je rozsah zásahu a zejména absence jasného cíle. Co je vlastně strategickým cílem této operace? Změna režimu? Zničení infrastruktury? Nebo jen demonstrace síly bez realistického plánu?

A ještě méně čitelná je role Spojených států. Jaký je jejich cíl? Jaká je jejich strategie? Na řadě je Írán, připraví se Kuba? Anebo sledujeme spíše sled událostí, které mají překrýt domácí problémy politických lídrů – ať už jde o Benjamina Netanjahua a jeho vleklé domácí soudní spory, nebo o Donalda Trumpa a jeho vlastní kauzy, včetně těch nechutností spojovaných se jménem Epstein?

Podobnost se starozákonním izraelským králem Saulem není náhodná. Saul byl vyvolen, byl obdarován, měl důvěru, měl příležitost. Ale postupně začal jednat svévolně, bez poslušnosti a bez pokory – a nakonec ztratil nejen Boží přízeň, ale i schopnost vést. Není právě toto varování, které by oba lídři měli brát vážně?

Další eskalační krok – útok na plynová pole rozvíjená Íránem ve spolupráci s Katarem – má dopady, které dalece přesahují regionální konflikt. Rostoucí ceny energií, nedostatek umělých hnojiv, tlak na inflaci, nejistota na trzích. Ekonomka Jana Matesová, bývalá zástupkyně ČR ve Světové bance dokonce varuje před scénářem, který by mohl přerůst až ve třetí světovou válku. A když i politici jako Andrej Babiš kritizují postup, který podle Trumpových slov nebyl se Spojenými státy koordinován, je zřejmé, že nejde o marginální pochybnosti.

Otázka tedy zní: Co ještě musí spojenci Izraelskému vedení vzkázat, co mají udělat, aby Izrael se vší vážností naslouchal? Může si snad Izrael dovolit lehkomyslně riskovat, že své spojence a přátele skutečně ztratí?

Podpora nemůže znamenat slepotu. Přátelství nemůže znamenat mlčení. A loajalita nemůže znamenat rezignaci na rozum.

 

Konzervativní noviny