JOSEF NOŽIČKA
Programové prohlášení vlády by mělo vycházet z předvolebních programů stran, které vytvořily vládní koalici, a nikoliv z toho, co by se líbilo panu prezidentovi.Včera proběhla na pražském Hradě schůzka mezi prezidentem Petrem Pavlem a předsedou hnutí ANO Andrejem Babišem, která se týkala možného jmenování předsedy vítězné volební strany premiérem. K tomu nicméně zatím nedošlo a je docela pravděpodobné, že ačkoliv hned druhý den po sněmovních volbách bylo zřejmé, že strany ANO, SPD a Motoristé dají ve Sněmovně pohodlnou většinu 108 hlasů, bude hlava státu se jmenováním nové vlády ještě poměrně dlouho otálet.
Zatímco Andrej Babiš coby potenciální kandidát na premiérský post byl po včerejší schůzce strohý, Kancelář prezidenta republiky po ní oznámila, že Petr Pavel nadále požaduje, aby předseda hnutí ANO do jmenování premiérem veřejně oznámil, jak hodlá vyřešit svůj střet zájmů. Prezident navíc Babiše požádal, aby vznikající vláda zařadila do programového prohlášení postoj k ruské agresi na Ukrajině a svůj závazek k NATO. Pavel navíc vznesl výhrady i k některým jeho dalším bodům, jako například úpravám důchodového systému nebo financování veřejnoprávních médií a neziskových organizací (viz odkaz zde).
Zatímco apel na vyřešení Babišova možného střetu zájmů tak, aby neodporoval příslušného zákonu, považuji ze strany prezidenta za logický, jeho snahu mluvit vznikající vládní koalici do toho, co by mělo a naopak nemělo být obsaženo v jejím vládním prohlášení, považuji za minimálně spornou. I ten, kdo není ústavní právník, nejspíš ví, že prezident sice dle Ústavy jmenuje premiéra a následně na jeho návrh i ostatní členy vlády (viz odkaz zde), nicméně vláda vzniká primárně na základě výsledků sněmovních voleb. Ostatně, je to Poslanecká sněmovna, která vznik vlády stvrzuje hlasováním o důvěře, a naopak může vládě kdykoliv vyslovit nedůvěru, pokud pro ni hlasuje nadpoloviční většina všech poslanců.
Proto je podstatné, aby programové prohlášení vlády vycházelo z předvolebních programů stran, které vytvořily vládní koalici, a nikoliv z toho, co by se líbilo panu prezidentovi. Pokud by tomu bylo naopak, tak by se logicky mohlo stát, že někteří poslanci nezvednou při hlasování o důvěře ruku pro kabinet, jehož programové prohlášení by bylo v přímém rozporu s programem, se kterým jejich strany do Sněmovny kandidovaly.
Někdo možná namítne, že prezident utváří společně s vládou zahraniční politiku země. Tuhle věc by však měla hlava státu případně koordinovat s premiérem i ministrem zahraničí na společných schůzkách, a nikoliv vládě určovat, co má mít napsané v programovém prohlášení. A už vůbec by prezident dle mého názoru neměl podmiňovat její jmenování tím, jaké budou její programové cíle v oblasti důchodového systému, vzdělávání či postoje k neziskovým organizacím. Případně tím, kolik peněz ze státního rozpočtu má jít na armádu.
(17 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
P/rezident smí dělat jen a pouze to, co mu Ústava a zákon nařizuje nebo dovoluje dělat. Tvorba programového prohlášení vlády v jeho kompetencích a povinnostech není.
Prezidentem by měl být nezávislý vlastenec a ne prozápadní poskok !
Ten hradní kolaborant a šmejd nemá na to, aby diktoval, co bude ve vládním prohlášení. On je akorát dobrý položit někde věnec. Jeho loutkovodič mu zapomněl dát pokyny?
„Prezident by neměl mít aktivní komunistickou minulost“ to je rozumný princip. A je jedno jestli se od ní momentálně distancuje, nebo ne.
Volba je na voličích – pokud kandidát s takovouto minulostí prošel, znamená to, že společnost to přijala nebo přehlédla. Volba je na voličích – pokud kandidát s takovouto minulostí prošel, znamená to, že společnost to přijala nebo přehlédla.
1. Ztráta historické paměti (amnézie)
Jak to funguje:
Mladí voliči (do 35 let) nezažili komunismus → vnímají ho jako „dávnou historii“, ne jako živou totalitu.
Příklad:
2023: 18letý volič slyší „byl v KSČ“ → myslí si „to je jako být v ODS dnes“.
Průzkum CVVM (2022): 42 % lidí do 29 let neví, kdo byl Alexander Dubček.
2. Relativizace viny („všichni byli v KSČ“)
Jak to funguje:
Kandidát řekne:
„Byl jsem v KSČ, ale jen kvůli bytu / práci / cestě do Jugoslávie. Kdo tam nebyl, ten nepracoval.“
Příklad:
Někteří dokáží tohle → přepsat narativ z „ex-komunista“ na „disident“.
nebo zlehčující forma: …prý byla to jen formalita“ → voliči to spolklnou?
3. Emocionální volba přehluší fakta
Jak to funguje:
Voliči volí podle sympatií, slibů, strachu – minulost je druhořadá.
Hannah Arendtová mluví o banalitě zla – zlo není vždy monstrum, často je to úředník, který „jen plní příkazy“. Relativizace ale banalitu zla ještě banalizuje:
— Z „každý mohl být na mém místě“ sklouzne k „každý by udělal to samé“.
— Z „systém nás všechny deformoval“ k „systém nás všechny ospravedlňuje“.
To je nebezpečné. Protože pokud je vina všech, pak není nikoho. A bez viny není ani odpuštění, ani smíření, ani učení.
minulost se přizpůsobuje cíli. Jako kdyby strom řekl: „Vždycky jsem chtěl být dubem, i když jsem byl břízou.“
Kognitivní disonance: „Byl jsem v KSČ“ × „Jsem slušný člověk“ → řešení: přepiš příběh.
Sebeospravedlnění: lidé nejsou zlí, jsou konzistentní. Lepší být hrdinou ve lži než zbabělcem v pravdě.
Společenská poptávka: po roce 1989 jsme chtěli čistý štít. Každý, kdo nabídl „já jsem taky byl proti“, byl přijat.
Ti, kdo skutečně trpěli, mlčí – protože nemusí nic dokazovat.
Ti, kdo přepisují, křičí, odvolávají, že to byla chyba a podobně – protože musejí všechno zakrýt.
President má právo mluvit do programového prohlášení vlády, ale nikdo není povinen ho vyslechnout.