Mají mít všichni lidé právo volit?

Otázku na volební právo kladou spíše lidé, kteří se považují za dostatečně vzdělané, a proto volí správně na rozdíl od ostatních lidí, kteří volí špatně nebo tomu nerozumí. Podle názoru známého zpěváka by lidé měli odpovědět na otázku, zda ví, jaký je rozdíl mezi HDP a DPH, a pokud to nezvládnou, neměli by mít právo volit. Nebo by volební právo neměli mít staří lidé, aby neomezovali mládí v rozletu.

Okénko do historie

V nejstarší svobodné společnosti světa, USA, si volební pravidla určovaly jednotlivé státy. Většinou platilo, že právo volit měli pouze bílí muži s majetkem, byť například stát New Jersey na počátku 19. století přiznal volební právo ženám a svobodným černochům, aby jim je krátce nato zase odebral. Po občanské válce dostali v roce 1870 právo volit i černoši. Jižanské státy jim dlouhou dobu bránily volit za pomoci různých opatření, jako byly například testy gramotnosti nebo nutnost platit daně.

Aby se opatření dotkla pouze černošského obyvatelstva, uzákonily si jižanské státy paragrafy, které dostaly přezdívku „dědečkovské”. Na občana, jehož otec nebo dědeček mohl před určitým datem volit, se povinnost testů gramotnosti nevztahovala. Protože černoši dříve žádné volební právo neměli, dopadlo jeho omezení v drtivé většině případů pouze na ně. Americký Nejvyšší soud „dědečkovské” klauzule v zákonech označil za protiústavní v roce 1915.

Ženy dostaly v Americe volební právo v roce 1920 ústavním dodatkem číslo 19. Stalo se tak o rok později než v Československu.

Hierarchie

Myšlenka dělit lidi podle jejich úrovně vzdělání nebo dalších kritérií není nová a zabývala se jí řada filozofů v minulosti. Jedním z nich byl i Edmund Burke, jehož dílo se stalo základní inspirací konzervativního hnutí.

Podle Burkeho nemůže být žádná společnost svobodná bez řádu, protože „co se týče práva člověka jednat vždy pro své potěšení bez jakýchkoli morálních zásad, tak žádné takové právo neexistuje”. Řád je podmínkou pro rozkvět společnosti a je postaven na přirozené hierarchii vytvořené organicky „odspodu” na základě společenské prestiže nebo i majetku.

Aristokracie se podle Burkeho rekrutuje z řad duchovenstva, učitelů, vědců, soudců a vyšších úředníků nebo bohatých obchodníků, kteří „z titulu svého úspěchu zřejmě vládnou rozsáhlými znalostmi a jsou obezřetní a pořádkumilovní”. Přesto Burke říká, že v kritické situaci, „v souboji na život a na smrt, Bože snad k tomu nedojde, bych spojil svůj osud s těmi chudými, obyčejnými a slabými”.

Ne každý na to má

Aristokracie je v určitém smyslu přirozenější než politická rovnost. Je přírodním zákonem, že většina lidí nemá dostatečnou kvalifikaci pro výkon politické funkce a pouze málo jedinců má dostatečné mentální, fyzické a spirituální předpoklady pro to, aby vedli ostatní. Stát, který odmítne jejich služby, je odsouzen ke stagnaci nebo zániku. Tito aristokraté jsou ti „moudřejší” a mají vést a chránit „ty slabší, s méně znalostmi, ke kterým štěstěna nebyla tak štědrá”.

Edmund Burke se obával „nekontrolované vlády lidu”, když napsal: „Lid je pánem, ale pánem, který se má řídit zákony s uvážlivými správci, a ne náladami bouřlivého a nekontrolovaného davu.” Odmítal, stejně jako zakladatelé USA, jednoduchý princip prosté většiny: „Říká se, že 24 milionů by mělo mít navrch nad dvěma sty tisíci. To je pravda, pokud má být ústava země aritmetickým problémem. Takový argument jde ruku v ruce s oprátkou na lampě.”

Dejte lidem čas

Jaké je řešení?

„Jedinec je pomýlený, dav je okamžiku, kdy jedná bez rozmýšlení, pomýlený, ale lidé jsou moudří, pokud dostanou čas, a jako živočišný druh vždy jednají správně,” píše Burke. Neboli vytvořte systém, ve kterém je rozhodovací proces zpomalený, prochází různými schvalovacími úrovněmi a obsahuje v sobě řadu pojistných mechanismů proti unáhleným rozhodnutím v návalu vášní nebo po nátlaku většiny.

Zakladatelé USA výslovně uvádějí v listech federalistů, ve kterých diskutovali o uspořádání nového státu, že jejich cílem bylo zkombinovat výhody monarchie, aristokracie a demokracie. Monarchou je prezident, demokracii zastupuje parlament a aristokracii senát. Inspirací jim byl antický filozof Polybius a jeho teorie o střídání různých způsobů vlády.

Univerzální volební právo

Pohled Edmunda Burkeho na všeobecné volební právo vyjádřil filozof David Thomson: „Argument pro všeobecné volební právo a politickou rovnost nevyplývá z nějaké pověry, že se všichni lidé po obdržení volebního práva stanou stejně moudrými nebo inteligentními. Je založeno historicky i filozoficky na přesvědčení, že pokud je nějaká část společnosti zbavena práva volit, budou její zájmy opomíjeny a lidé se mohou cítit ukřivděni, což bude vyvolávat napětí ve společnosti.”

Tolik Edmund Burke na konci 18. století.

Post scriptum

Pozn. autora:

Každá společnost má své elity, nebo postaru aristokracii. Možná je lze rozdělit do tří skupin. 

Skutečné elity, které jdou v duchu nejlepších tradic příkladem, vedou, spojují a chrání. K velké škodě společnosti dostávají nejméně prostoru, protože veřejnou sféru okupují elity ze skupin dalších.

Druhou skupinou jsou lidé, kteří svojí prací dosáhli významného postavení, ale bez váhání se připojili k progresivní lůze, která se chová stejně jako jakýkoli jiný dav nazývaný lůzou, a místo toho, aby společnost vedli a spojovali, volají v přeneseném smyslu slova po kandelábrech pro ty, kteří nesdílejí názory progresivní lůzy. 

Poslední skupinou jsou lidé, kteří se domnívají, že jsou elitami, ale pouze se za peníze spoluobčanů dostali na pozice, které se tak tváří. Bez sebemenšího náznaku morálky tvrdí, že jim lidé musí dávat peníze na to, aby je uráželi. 

Je ironií historie, že ze druhé a třetí skupiny se rekrutovaly „elity”, které přímo či nepřímo a vědomě či nevědomě podporovaly všechny diktátorské režimy minulosti.