Mezera po Dukovi a její důsledky

K datu 26. dubna jsem v posledních letech, či dokonce desetiletích psával narozeninové přání jedné z největších osobností soudobé České republiky Dominiku Dukovi a většinou jsme si na to ještě přiťukli dobrým koňakem. Svůj obdiv a úctu k Dominiku Dukovi jsem mohl nedávno vyjádřit v katedrále sv. Víta ve svém projevu při jeho pohřbu. Věděl jsem už ve chvíli smutku, že po něm zůstane veliká mezera a že bude obtížně zaplnitelná.

Uplynuly jen o málo více než čtyři měsíce a mám pocit, že nejsem sám, kdo dospěl k závěru, že jsou důsledky jeho odchodu z tohoto světa a jeho opuštění našeho veřejného prostoru ještě větší, než se nám to zdálo v okamžiku jeho smrti. Jeho hlas – a on jako celek – chybí nejenom v katolické církvi. V ní je to, zejména teď po odchodu posledního reprezentanta „staré“ dobré školy, arcibiskupa Graubnera, z postu primase českého velmi aktuální.

Mohu být odsuzován za to, že jako outsider nemám právo soudit, kdo je či není dobrým představitelem této církve a že nemám hodnotit, jak ji reprezentuje, ale protože sama církev prohlašuje, že je integrální součástí naší společnosti a že s ní „dýchá“, pak mám i já právo činit o ní nějaké soudy. Mám strach, že si vlivné skupiny katolické církve oddechly, že se nad nimi už netyčí autorita kardinála Duky a že už se nemusí obávat jeho silných a přesvědčivých soudů a jeho tolik potřebný – přes všechnu jeho dobrotu a laskavost – občasný přísný pohled. Výměny, které probíhají, ať už na postupu arcibiskupa pražského a primase českého, tak i v celém arcibiskupském úřadu, jsou zřejmým ideovým posunem.

Tento posun – a církev je a snaží se být integrální součástí společnosti – je obdobný posun, který probíhá ve společnosti jako celku. Je posunem od hlásání a obhajoby tradičních, staletí utvářených hodnot a zvyklostí k progresivistickému pojetí společnosti, která radikálně popírá dlouho utvářené kánony západního, evropského a našeho českého světa. Roucha arcibiskupů a klobouky kardinálů sice zůstávají stejná, ale jinak je už všechno jinak. Je zpochybňována sama podstata člověka, pojetí rodiny a mezilidských vztahů, úloha rodičů při výchově dětí, způsoby vzdělávání dalších generací a spousta dalších věcí.

Kardinál Duka nahraditelný zatím není a pozvolný pád proto pokračuje. Jako člověk z oboru společenských věd jsem vždy hledal tendence, trendy, zákonitosti a spíše kritizoval ty, kteří apoteózovali jednotlivé dějinné osobnosti, ale asi jsem se mýlil. Dominik Duka sice nespadl z Měsíce, byl produktem doby a okolností, ale něco důležitého té době přidával. Nebyl samozřejmě jediný, ale teď ve dnech jeho nedožitých osmdesátých třetích narozenin si to o to silněji uvědomujeme. Alespoň někteří.