Migrace a azyl: Je čas, aby členské státy převzaly zpět kontrolu

RODRIGO BALLESTER

Po třiceti letech neúspěchů je jediným řešením, aby EU vrátila své pravomoci zpět členským státům.

Podle zásady subsidiarity by Evropská unie měla jednat pouze v případě, že je v lepší pozici než členské státy, aby dosáhla konkrétního cíle. Platí to i pro migraci a azyl? Lze třicet let po zavedení společné migrační politiky skutečně tvrdit, že EU je v lepší pozici, pokud jde o kontrolu hranic, navracení nelegálních migrantů, uzavírání readmisních dohod nebo řízení azylové politiky?

Tyto otázky jsou bohužel pouze řečnické. Jak ukázaly poslední tři desetiletí, migrační a azylová politika EU je naprostým a absolutním selháním. Politika EU selhala tak spektakulárně, že migrační krize spolu s jejími bezpečnostními důsledky, finančními břemeny a kulturním dopadem se stala nejnaléhavějším evropským politickým problémem a vyvinula se v existenční hrozbu pro Evropu.

Čísla hovoří sama za sebe. Zatímco porodnost v EU již desítky let klesá, celkový počet obyvatel neúprosně roste, a to díky stále se zvyšujícím migračním tokům. Podle Evropské komise „od roku 2012 převyšuje pozitivní čistá migrace negativní přirozený úbytek (více úmrtí než narození) v populaci EU“. Díky těmto trendům se mnoho evropských zemí proměnilo v „národy přistěhovalců“, kde více než 15 % obyvatelstva tvoří cizinci – což je více než v USA.

Jen v oblasti mezinárodní ochrany přijala EU za poslední desetiletí 8,5 milionu žadatelů o azyl, což odpovídá patnáctému nejlidnatějšímu státu Unie. Podle Eurostatu od roku 2014 vstoupilo do EU nelegálně 7,4 milionu lidí, přičemž sotva čtvrtina z nich byla vyhoštěna. Oficiální údaje bohužel také odhalují jasné selhání integrace, s výraznými rozdíly v míře zaměstnanosti, riziku chudoby a trestné činnosti.

Kolik dalších nezvratných důkazů je ještě zapotřebí, aby byla ze strany vedení EU uznána plná míra a závažnost špatného řízení této bezprecedentní krize? Bezprecedentní skutečně, protože současný jev má málo společného s migračními toky po druhé světové válce. Ve světě s méně hranicemi, neomezenou mobilitou a demografickými kontrasty jsou Ženevská úmluva a její protokol z roku 1967, Evropský soud pro lidská práva a judikatura Evropského soudního dvora nejen zastaralými nástroji, ale také nebezpečnými svěracími kazajkami, které brání státům řešit migraci a její vážné bezpečnostní hrozby.

Je nejvyšší čas přehodnotit tento zcela zastaralý rámec a přizpůsobit jej zásadně novým okolnostem dneška. Členské státy musí mít možnost osvobodit se od právního rámce, který se stal existenčním omezením, ba ohrožením. Brusel se svými zpožděními, nedostatkem ambicí, dogmatismem, chronickou neefektivností a tolerantní judikaturou nese velkou odpovědnost za současnou patovou situaci a není schopen vyřešit tento zásadní problém.

Řešení tedy nespočívá v další reformě nebo v neprozřetelném paktu o migraci a azylu založeném na zcela zdiskreditovaném a neefektivním přístupu. Po třiceti letech neúspěchů je jediným řešením, aby EU vrátila své pravomoci členským státům, aby mohly řídit migrační a azylovou politiku na zcela novém základě založeném na národní suverenitě.

Přesně tento přístup je navržen a rozvinut v naší nové zprávě Taking Back Control from Brussels  (Získat zpět kontrolu z Bruselu), kterou vydalo Mathias Corvinus Collegium a Migration Research Institute (Institut pro výzkum migrace) s podporou Ordo Iuris a Evropského centra pro právo a spravedlnost. Rozšíření dánského a irského privilegia na opt-out z migračního acquis na všechny členské státy, které o to požádají, omezení schengenského prostoru pouze na evropské občany, zákaz veřejného financování jakékoli „občanské společnosti“ podporující nelegální migraci, odchylka od Ženevské úmluvy nebo přehodnocení rozsahu Evropské úmluvy o lidských právech jsou jen některá z 18 opatření, navržených k řešení krize masové migrace a narušení současného neudržitelného status quo. Ačkoli se tato zpráva zaměřuje na změny v politice EU, neměli bychom zapomínat, že masová migrace je globální výzvou, která zvláště těžce dopadá na západní země, a doufáme, že tato zpráva bude inspirací pro smysluplné reformy daleko za hranicemi Evropy.

Čas běží; Evropa musí řešit tuto existenční krizi a zvrátit tuto neudržitelnou situaci. Není čas na technokratická polovičatá opatření, váhání a zbabělost. Je čas, aby členské státy znovu získaly svou suverenitu a samy rozhodovaly, jaká migrační a azylová politika je pro jejich země vhodná.

Je čas jednou provždy převzít kontrolu zpět z Bruselu.

 

The European Conservative