Milano není Nagano

Přesto šokující překvapení nelze vyloučit. Výsledky našich hokejistů včetně skóre jsou sice tristní, ale naděje žije. Sám z toho mám trochu trauma a trápí mě pocit viny, že když se na ten hokej dívám, tak se týmu nedaří.

Zajímavý v tomto byl zápas s Francií. Zapnul jsem to někdy za půlkou první třetiny, abych zjistil, že vedeme 2:0. Následně jsem viděl jen všechny tři francouzské góly. Tak jsme si s manželkou řekli, že jsme to možná my, kteří nějakým způsobem bráníme klukům ve vítězství a televizi přepnuli na jiný program.

A pak se nám to svým způsobem potvrdilo, když jsme se vrátili k hokeji, atmosféra byla jiná. Vedli jsme 6:3. Žádný český gól jsme v přímém přenosu neviděli. Tak nevím, zda to nějak ovlivňujeme.

Se Švýcary jsme se nedívali, stihli jsme závěr zápasu a byli smířeni s porážkou, kterou se našim podařilo odvrátit. Ale, jak se ukázalo, jen na chvíli.

Jsem z té olympiády trochu na rozpacích, zejména tedy z hokeje. Resp. z výsledků našich hráčů, jinak tedy smekám před Slováky, kteří nečekaně pokořili systém hry, který měl zvýhodňovat ty nejsilnější. Zatímco oni nastoupí přímo do čtvrtfinále, my budeme hrát kvalifikaci a každý prohraný zápas nás posílá ke dnu (jestli tomu dobře rozumím).

Ale můžeme se vzchopit, protože tým, kterému přestanou fanoušci věřit na ložené vítězství, už nemusí být svázán odpovědností a může se ode dna odrazit, dokonce k medaili. Jestli tam ta naděje zůstane, ukáže příští zápas. Zatím je ta výsledková bilance dost ubohá. Ale to je sport.

Jinak smekám před mladými talenty a „zodpovědností nesvázanými“ sportovci, kteří si to přijeli hlavně užít, a tak nějak „mimoděk“ (tedy mimo papírové předpoklady sportovních žurnalistů) to některým i cinklo. Nadřeli se, ale měli i štěstí.

Nakonec bych jako v Naganu, tak v Milanu přepsal dějiny. Ale jinak. Poslal bych na smetiště dějin komentátora Roberta Zárubu. Nějak čím dál víc jsem alergický na jeho komentátorské kecy a emoce.

Příště ho, prosím, nechte doma.