Místo trestu výpalné. Bitcoingate dokládá systémový kolaps

Začalo to klasicky: byl jednou jeden šikovný hoch, a protože byl šikovnější než jiní šikovní mládenci, nezaložil startup na rozvoz květin ani ekologickou dílnu na pěstování meduňky, nýbrž provozoval digitální tržiště pro obchod se zbraněmi, drogami a kryptoměnami. Pak začal okrádat i vlastní klientelu, čímž dokázal, že je nejen podnikavý, ale také ideologicky kompatibilní s tuzemským ministerstvem financí, konkrétně jeho vnitřní strategií „vezmeme ti všechno, ale něco si nech.“

Následoval pád, vězení, devět let za mřížemi, tedy formálně. Ve skutečnosti to vypadalo spíš jako program státem řízené rekvalifikace: digitální dealer byl za dobré chování propuštěn dřív, než stačil přehodnotit životní hodnoty, a co víc, stát mu v návalu nepochopitelné dobroty vrátil i zabavenou elektroniku – tedy onu legendární šifrovanou peněženku, která neukrývala jen bitcoiny, ale především pointu celého příběhu.

Miliardový zázrak

A pak se stal zázrak, tak okázale groteskní, že by nad ním protočil oči i Bulgakov a Chaplin by se rozplakal. Z vězně se stává mecenáš, z obchodníka s drogami filantrop, z kriminálního génia daňový patriot. Věnuje miliardu korun státu, který mu předtím elegantně vrátí přístup k jeho digitálním pokladům. A stát? Ten se sklání, děkuje, podepisuje a s notářskou vážností přijímá dar, jako by šlo o dědictví po zesnulé tetě z Kanady, a ne o výkupné za to, že zločin dostal bílý límeček a kravatu.

Bylo zábavné, v tom nejčernějším slova smyslu, sledovat, jak ministr spravedlnosti Pavel Blažek, jinak sympaťák a poslední intelektuální zbytkový tuk této vlády, prohlašuje, že „dar byl přijat v dobré víře“. Připomínal faráře, který žehná pašovaným zbraním s poznámkou, že jsou „určeny pro obranu hodnot“. Blažek, politický lichotník s čichem na moc a amnézií na následky, tady sehrál roli snad až detektiva Clouseaua, jen s tím rozdílem, že Clouseau byl na opačné straně zákona a nikdy se netvářil, že rozumí světu.

Premiér jako spolupachatel

Clouseau by nyní pochopitelně pátral, kdo byl skutečným prostředníkem, jelikož i jemu by bylo jasné, že propuštění z šatlavy nebylo pouze za dobré mravy, ale že šlo o výměnný obchod: něco za něco. A je jasné, že i on by vydedukoval, že o celé transakci věděl premiér. Ve státě, kde i ředitel okresní knihovny musí podepisovat výběrové řízení na toner, si opravdu nelze představit, že by ministr spravedlnosti manipuloval s kryptoměnami za miliardu zcela sám a ve volném čase.

A přesto vláda nepadla, premiér se nezhroutil, ba ani nezačervenal. Naopak: pomalu pochválil Blažka za odpovědný krok, jako by státní orgány běžně přijímaly dary od dřívějších dealerů, kteří při předání balíčku mumlají „s pokáním a úctou, pane ministře“.

Zcela groteskní je i následné vyšetřování. Policie zvažuje, zda bitcoin nebyl z trestné činnosti, zatímco stát s těmi samými bitcoiny už dávno obchoduje. To je jako analyzovat původ masa poté, co jste snědli celý dobytek i s kopyty, rohy a zvoncem, a teď jen přemýšlíte, jestli byl halal.

Celý příběh má jednu zásadní hodnotu: ukazuje nám stát, který se z logiky trestu přesunul k logice výměnného obchodu. Ministerský předseda Fiala se možná až příliš inspiroval při svých cestách na Ukrajinu, zatímco dealer Jiřikovský se stal nejen symbolem systémového kolapsu, ale i neoficiálním ministrem financí: jen místo daní odvádí výpalné a místo rozpočtu řídí politickou absurdní komedii, která by se skvěle hodila na obrazovky ČT vedle seriálů jako Kosmo.

A na úplný konec se sluší připomenout, že i moralizování má své meze. Jiřikovský totiž udělal jen to, co dělají celé státy: obchodoval se zbraněmi, vydělával na závislostech, manipuloval s daněmi, a nakonec to celé zabalil do formálně správného, notářsky elegantního balíčku s razítkem pokání. Není to snad přesně ten model, kterým se řídí vláda při každé změně sazby DPH? Okradení voliči, nato omluva u mikrofonu a jede se dál?

Zkrátka a dobře, Jiřikovský, ten velmi šikovný hoch, jen vstoupil do arény a hrál stejnou hru, jakou hrají státy. Vyhrál.