Mnichovská dohoda a souvislosti, které jí předcházely (2. část)

JIŘÍ JOHN

Čl. 86 Versailleské smlouvy odsunul případnou změnu hranic ČSR v místech národnostních menšin na pozdější dobu. To vedlo k Mnichovské dohodě (viz první část). To byla anomálie. Další články Versailleské smlouvy řešily otázky úpravy hranic v dalších částech Evropy s menšinami, tedy i v nově vzniklém Polsku, kde byl problém menšin daleko složitější než v ČSR – viz dále:

Hranice a záležitosti nově obnoveného Polska řeší ve Versailleské smlouvě, konkrétně Část III., Oddíl VIII. (články 87 až 93).

Otázku úpravy hranic v oblastech s výraznými národnostními menšinami (kde proti sobě stály nároky polské a německé) smlouva řešila především skrze plebiscity (lidová hlasování) a mezinárodní komise.

Hlavní články upravující polské hranice v národnostně smíšených oblastech:

• • Článek 88 (Horní Slezsko): Určil, že ve strategicky a průmyslově důležité oblasti Horního Slezska, kde žila početná polská i německá populace, rozhodnou o budoucí státní příslušnosti sami obyvatelé v plebiscitu. Na základě tohoto článku byla ustavena Mezinárodní komise, která na hlasování dohlížela.

• • Článek 94 a 95 (Východní Prusko – Allenstein / Olsztyn): Nařídil plebiscit pro určení hranice v jižní části Východního Pruska, kde žila menšina polsky mluvících Mazurů.

• • Článek 96 a 97 (Západní Prusko – Marienwerder / Kwidzyn): Nařídil plebiscit v oblasti na východ od řeky Visly, kde se rozhodovalo o připojení k Polsku, nebo setrvání v Německu.

• • Článek 87: Definuje obecné postoupení území (Poznaňsko, části Západního Pruska – tzv. Polský koridor) Polsku a zřizuje delimitační komise pro přesné vytyčení hranic přímo v terénu.

• • Článek 100 až 108 (Svobodné město Gdaňsk): Vyřešil situaci etnicky převážně německého města Gdaňsk s polským zázemím tak, že z něj vytvořil samostatný celek pod ochranou Společnosti národů, přičemž Polsko získalo specifická hospodářská a přístavní práva.

Ochrana menšin jako podmínka:

Klíčový je také Článek 93, ve kterém Polsko dopředu přijalo závazek, že podepíše zvláštní smlouvu s vítěznými mocnostmi na ochranu národnostních a náboženských menšin na svém území. Ta byla podepsána ve stejný den (28. června 1919) a vešla do historie jako Malá versailleská smlouva.

VII. oddíl smlouvy (články 81-86) se týkal nově ustaveného Československa. Německo se zavázalo uznat Československou republiku.

Plebiscity dopadly většinově ve prospěch Německa, což vedlo k napětí, ozbrojeným povstáním a následnému rozdělení sporných území. Samotná Malá versailleská smlouva pak zavedla na tehdejší dobu přelomový systém mezinárodní ochrany menšin.

Výsledky jednotlivých plebiscitů

1. Horní Slezsko (článek 88) – Hlasování: březen 1921

• • Výsledek: Přibližně 60 % voličů hlasovalo pro setrvání v Německu a 40 % pro připojení k Polsku.

• • Dopad: Výsledek byl pro Poláky zklamáním, což vyvolalo Třetí hornoslezské povstání. Kvůli smíšenému osídlení (města byla převážně německá, venkov polský) nebylo možné region rozdělit jednoduše. Společnost národů nakonec v říjnu 1921 rozhodla o rozdělení oblasti: Německu zůstala větší část území, ale Polsko získalo hospodářsky nejcennější průmyslový revír (katovický region).

2. Východní Prusko / Allenstein (články 94–95) – Hlasování: červenec 1920

• • Výsledek: Drtivé vítězství Německa, pro které hlasovalo přes 97 % voličů.

• • Dopad: Území (dnešní Olštýnsko) zůstalo součástí Německa. Polská kampaň selhala i proto, že Polsko v té době čelilo kritické fázi polsko-sovětské války (Rudá armáda postupovala na Varšavu), což stabilitu nového polského státu v očích místních oslabilo.

3. Západní Prusko / Marienwerder (články 96–97) – Hlasování: červenec 1920

• • Výsledek: Podobný průběh jako v Allensteinu, přes 92 % voličů zvolilo Německo.

• • Dopad: Téměř celá oblast (okolí Kvidzyna) byla ponechána Německu, Polsko získalo jen několik vesnic na pravém břehu Visly.

Malá versailleská smlouva (podepsaná 28. června 1919) byla pro Polsko podmínkou uznání nezávislosti. Německé (i dalším) menšinám garantovala tato zásadní práva:

• • Rovnost před zákonem: Zákaz jakékoli diskriminace na základě rasy, jazyka nebo náboženství v občanských a politických právech (např. přístup k veřejným úřadům).

• • Jazyková práva: Právo používat rodný jazyk v soukromí, v obchodě, v tisku, na veřejných schůzích i před soudy.

• • Školství a kultura: V oblastech s významným podílem menšinového obyvatelstva musel stát zajistit základní školství v mateřském jazyce (financované z veřejných rozpočtů). Menšiny měly také právo zakládat vlastní soukromé školy, charitativní a náboženské instituce.

• • Mezinárodní dohled: Klíčovým prvkem bylo, že tyto závazky byly pod zárukou Společnosti národů. Německá menšina v Polsku se tak mohla v případě bezpráví obrátit s peticí přímo do Ženevy, čehož v meziválečném období hojně využívala.

Napětí v Horním Slezsku pramenilo z hlubokých sociálních a národnostních rozdílů. Většinu průmyslu, dolů a velkostatků vlastnili Němci (tzv. němečtí magnáti), zatímco dělníci a horníci byli převážně Poláci. Mezi lety 1919 a 1921 proto vypukla hned tři ozbrojená povstání polského obyvatelstva:

• • První povstání (srpen 1919): Propuklo spontánně po brutálním potlačení dělnické stávky německými jednotkami (Grenzschutz). Trvalo jen několik dní a Němci ho snadno potlačili.

• • Druhé povstání (srpen 1920): Reagovalo na německé útoky proti polským organizacím před blížícím se plebiscitem. Povstalcům se podařilo vytlačit německou policii z mnoha okresů. Výsledkem byla dohoda o zrušení německé policie a vytvoření smíšených polsko-německých bezpečnostních sil pod dohledem spojenců.

• • Třetí povstání (květen–červenec 1921): Nejdramatičtější a nejkrvavější fáze. Vypuklo bezprostředně poté, co plebiscit (březen 1921) dopadl většinově pro Německo a hrozilo, že Polsko nedostane průmyslové oblasti. Polské jednotky vedené Vojtěchem Korfantym obsadily velkou část území. Došlo k tvrdým bitvám (např. o Horu svaté Anny) s německými dobrovolnickými oddíly (Freikorps).

Boje zastavil až zásah spojeneckých vojsk (Francouzů a Britů). Právě toto masivní povstání donutilo Společnost národů k rozdělení regionu, které sice hospodářsky pomohlo Polsku, ale na obou stranách nové hranice zanechalo statisíce nespokojených menšinových obyvatel. To vedlo ke konfliktům ve 30. letech, obdobně jako v ČSR v Sudetech.