Může papežova smrt znamenat zánik liberálního katolicismu? |

Sdílet článek:

RON DREHER

Závěrečná audience papeže Františka s americkým viceprezidentem J.D. Vancem mohla znamenat rozdělení minulosti a budoucnosti římské církve.

Posledním hodnostářem, se kterým se papež František za svého života setkal, byl JD Vance, viceprezident USA, konvertita ke katolické víře a kritik papežových liberálních názorů na masovou migraci. Je na tom něco silně symbolického. Scéna těchto dvou mužů, které dělí 48 let a sotva metr, znamená odchod jednoho druhu katolicismu a nástup jiného.

Když se František v roce 2013 stal papežem, progresivní katolíci vyjadřovali naději na „Františkův efekt“, který by liberalizoval katolickou nauku a praxi a přilákal zpět do církve miliony lidí nespokojených s tím, co považovali za neústupný konzervatismus Říma, a přilákal také nově příchozí, kteří se touží stát součástí „inkluzivnější“ církve. Ačkoli byl František pro radikálnější reformátory zklamáním, neomylně nasměroval Petrovu bárku spíše na levobřežní (tj. levicovou) cestu, zejména svým bezcitným zacházením s tradicionalistickými katolíky, které ve svých veřejných výrocích často urážel.

Přesto nedošlo k žádnému Františkovu efektu ve smyslu všeobecné obnovy, včetně nárůstu progresivních povolání. Například ve Spojených státech přestali za Františkova pontifikátu v seminářích existovat progresivní seminaristé podle modelu z období II. vatikánského koncilu, který František upřednostňoval. Vzhledem k tomu, že pontifik v průběhu let troubil na nejistou doktrinální trumpetu a způsobil chaos ve vedení církve, mnoho mladých lidí přijalo katolicismus ne kvůli němu, ale navzdory němu.

JD Vance je jedním z nich. Aby bylo jasno, neexistují žádné důkazy o tom, že by viceprezident zohlednil Františkovo papežství ve svých úvahách o konverzi ke katolicismu v roce 2019. Mohu vám však říci, že když mi můj přítel Vance poprvé řekl o svém záměru stát se katolíkem, mělo to hodně společného s tím, že mnoho amerických veřejných intelektuálů, které nejvíce obdivoval, byli katolíci. A nejen to, byli to konzervativní katolíci – tedy muži a ženy, kteří politicky mohli, ale nemuseli být na pravici, nicméně pevně stáli za autoritativním katolickým teologickým učením.

V roce 2020 Vance v eseji pro časopis The Lamp vysvětlil, proč se stal katolíkem. Vance vyrůstal v „necírkevním“ lidovém protestantismu (který byl, stejně jako u jeho maminky a milované babičky, intuitivně protikatolický), vyrostl, vstoupil do americké námořní pěchoty a stal se jedním z takzvaných „nových ateistů“, tolik populárních v prvním desetiletí tohoto století.

Postupem času začal pochybovat. Setkal se s lidmi, kteří ho přivedli na myšlenku, že křesťanství může být víc, než si myslel. Nakonec si Vance přečetl „O Obci Boží“, mistrovské dílo teologického a politického myšlení z počátku 5. století, jehož autorem je Augustin z Hippo, největší světec západní církve. Vance zjistil, že Augustin „vyjádřil pravdu, kterou jsem dlouho cítil, ale dosud nevyslovil“.

Augustinova pravda, která Vance zasáhla, zní: trávíme příliš mnoho času péčí o spotřebu a potěšení a příliš málo času věnujeme povinnostem a ctnosti. Vance píše: „Byla to nejlepší kritika naší moderní doby, jakou jsem kdy četl.“

Vance pokračuje:

„A skutečně to byl tento vhled, který více než kterýkoli jiný nakonec vedl nejen ke křesťanství, ale i ke katolicismu. Navzdory tomu, že moje maminka neznala liturgii, římské a italské kulturní vlivy a cizího papeže, začal jsem pomalu vnímat katolicismus jako nejbližší vyjádření jejího druhu křesťanství: posedlého ctností, ale vědomého si toho, že ctnost se utváří v kontextu širšího společenství; soucítícího s pokornými a chudými tohoto světa, aniž by s nimi zacházel primárně jako s oběťmi; chránícího děti a rodiny a s věcmi nezbytnými k tomu, aby se jim dařilo. A především: víra soustředěná kolem Krista, který od nás vyžaduje dokonalost, i když miluje bezpodmínečně a snadno odpouští.“

Ač sám nekatolík, seznámil jsem svého přítele s mladým dominikánským knězem, o němž jsem věděl, že je doktrinálně pevný, jakou pověst mají členové tohoto řádu na východním pobřeží. O rok později mě JD pozval, abych byl v Cincinnati, kde žil, přítomen jeho slavnostnímu přijetí do katolické církve. Bylo mi ctí být svědkem tohoto významného okamžiku v životě přítele.

Všimněte si také, že v onom eseji z roku 2020 Vance napsal o svém „rostoucím názoru … že příliš mnoho amerických katolíků nedokázalo projevit náležitou úctu papežství a považují papeže za politickou figuru, kterou je třeba kritizovat nebo chválit podle jejich choutek“. Na začátku letošního roku se papež František jasně rétoricky pustil do katolického viceprezidenta, který obhajoval migrační politiku Trumpovy administrativy.

Vance přijal kritiku pokorně – sám sebe označil za „malého katolíka“, čímž naznačil svou nezkušenost ve víře -, ale od svých názorů neustoupil. Již dříve se ospravedlňoval odkazem na katolické učení o „ordo amoris“, což je latinský termín, odkazující ke správnému uspořádání našich lásek. Jedná se o augustiniánský názor, že ctnost je uspořádání našich citů podle stupně lásky, který je jí přiměřený. Vance tvrdil, že ačkoli křesťané mají morální povinnost lásky vůči všem, větší povinnost máme vůči těm, kteří jsou nám nejbližší – našim rodinám, sousedům a krajanům. Proto mají podle něj státy povinnost omezit migraci pro společné dobro.

To živě kontrastuje s Františkovým sentimentálním humanismem, který jako by nežádal nic od samotných migrantů a vše od těch, jejichž země se jimi plní. Kromě konkrétního problému migrace vidíme v kontrastu papeže a tohoto katolického politika výrazný rozdíl mezi katolicismem dřívější éry – éry, kdy mohl být František považován za „dobrého katolíka“ i takový pro-potratový, pro-LGBT politik s otevřenými hranicemi, jako je Joe Biden – a tím, který se objevuje nyní.

Vance není tradicionalistou latinské mše a pokud vím, nezapojoval se do teologických sporů uvnitř katolicismu. Je však mileniálním konvertitou, kterého ke katolicismu přitahuje jeho rozum i srdce a jeho hluboké intelektuální kořeny. Nebyli to otcové II. vatikánského koncilu, kteří Vanceho vtáhli na loď, ale biskup z Hippo a jeho neutuchající moudrost. Ukazuje se, že snaha „aktualizovat“ katolickou církev tak, aby souhlasila s názory moderního světa, ji činí neatraktivní pro hledající, kteří prosí o záchranu před utonutím v tom, co sociolog Zygmunt Bauman nazývá „tekutou modernitou“.

V tomto velikonočním období došlo v západních zemích k dramatickému nárůstu katolických konverzí. Každoroční třídenní poutní pochod z Paříže do Chartres, který v minulosti přilákal až 18 000 mladých katolických tradicionalistů, musel letos dočasně pozastavit online registraci, která byla zahlcena zájemci o podniknutí poutě.

Něco se děje. Něco velkého se děje. Budoucnost katolicismu, přinejmenším ve starých zemích západního křesťanstva, se bude mnohem více podobat budoucnosti J. D. Vance a mnohem méně budoucnosti Jorgeho Bergoglia. Přesto oba muži zůstávají bratry ve společném vyznání víry – a to je něco, co pokračuje přes hranice smrtelnosti.

Když se viceprezident dozvěděl o Františkově úmrtí, napsal na Twitter: „Byl jsem šťastný, že jsem ho včera viděl, i když byl zřejmě velmi nemocný.“ Nepochybuji o tom, že jako muž křesťanských ctností JD Vance ve svém dětském katolickém srdci doufá a modlí se, že se s Františkem jednou setká v ráji, kde už není bolest a utrpení.