Mysleli jste, že woke je mrtvé? Brusel tvrdí, že je to hlavní politická priorita pro rok 2026

JAVIER VILLAMOR

Brusel se zaměřuje na genderovou rovnost, diverzitu a dekarbonizaci, zatímco strategické a sociální problémy Evropy jsou odsouvány na vedlejší kolej.

Evropská komise právě zveřejnila své politické priority pro rok 2026 a výsledek je z jakéhokoli minimálně realistického pohledu těžko ospravedlnitelný. V mezinárodním kontextu poznamenaném válkou, geopolitickou konkurencí, energetickou nejistotou a vnitřním sociálním úpadkem se Brusel rozhodl zdvojnásobit ideologickou agendu, která se jeví jako zcela odtržená od materiální reality, s níž se Evropané potýkají.

Zatímco většina světa směřuje k pragmatičtějším postojům v oblasti zahraniční politiky, obrany a ekonomické suverenity, Evropská unie trvá na tom, aby se klima a genderová ideologie staly ústředními pilíři její politické činnosti.

Kontrast mluví sám za sebe. Mezi tématy, která Komise tvrdí, že opouští, jsou záležitosti, které jsou klíčové pro každodenní život a strategickou stabilitu kontinentu: válka na Ukrajině, závislost na ruském plynu, rostoucí náklady na bydlení, nejistota zaměstnání a rostoucí sociální rozdíly. Místo toho jsou priority pro rok 2026 známou repeticí vágních a politicky nabitých pojmů: „demokracie a evropské hodnoty“, genderová rovnost, práva LGBT, zrychlená dekarbonizace, bezpečnost online a udržitelné finance. Poselství je nezaměnitelné: strukturální problémy jsou odsunuty do pozadí ve prospěch agendy zaměřené na kulturu a identitu.

Tento přístup není náhodný. Věrně odráží politické pokyny na období 2024–2029 předložené předsedou Komise, které zakotvují kontinuitu Zelené dohody, rozšíření politik rovnosti a rozmanitosti a militantní pojetí „obrany demokracie“, které je stále častěji rámováno jako kontrola veřejného diskurzu a digitálních prostorů.

Pod záštitou boje proti dezinformacím a extremismu Brusel posiluje svůj regulační vliv na média, sociální sítě a algoritmy, přičemž se vyhýbá jakékoli seriózní debatě o skutečném pluralismu a svobodě projevu.

Zároveň i nadále zůstává v popředí zájmu posedlost klimatem, a to navzdory jejím ekonomickým a sociálním nákladům. Komise trvá na urychlení dekarbonizace a prohloubení modelu Zelené dohody, i když evropský průmysl ztrácí konkurenceschopnost, střední třída se potýká s vysokými cenami energie a klíčové země mimo EU bez výčitek upřednostňují energetickou bezpečnost a hospodářský růst. Oficiální rétorika hovoří o „spravedlivém přechodu“, ale realitou je hromadění předpisů, které penalizují zemědělce, malé a střední podniky a strategická průmyslová odvětví.

Podobná dynamika se projevuje i v agendě identity. Aktivní prosazování politik v oblasti genderu a LGBT je prezentováno jako průřezová priorita, oddělená od jakékoli smysluplné demokratické debaty v členských státech. Už nejde o zaručení základních práv – což málokdo zpochybňuje –, ale o vnucování konkrétní antropologické a kulturní vize, jako by se jednalo o nezpochybnitelný evropský konsenzus. Tento posun zdaleka nepřispívá k posílení soudržnosti, ale naopak podněcuje nespokojenost veřejnosti a posiluje vnímání EU jako instituce odtržené od skutečných problémů rodin, zejména uprostřed bezprecedentní demografické krize.

To vše se odehrává v době, kdy sama Komise výslovně uznává závažnost širší mezinárodní situace a potřebu investovat více do obrany a bezpečnosti. Strategické dokumenty zdůrazňují křehkost globálního řádu, migrační tlaky a vnější hrozby, ale tato uznání bezostyšně koexistují s hierarchií priorit, která je v praxi odsouvá do druhé řady.

Výsledkem je schizofrenní evropská politika: rétorika geopolitické nouze kombinovaná s opatřeními zaměřenými na sociální inženýrství a maximalistické klimatické cíle.

 

The European Conservative