Mýtus o „palestinské nevinnosti“

Očitý svědek, dobrovolník Palmachu z arabsko-izraelské války v roce 1948 (izraelská válka za nezávislost) vyvrací lživé tvrzení o údajných rozsáhlých masakrech a etnických čistkách ze strany izraelských vojáků. Samozřejmě, to, co viděl jeden nebo dva vojáci, není celá válka. Ale zde je konkrétní svědectví, které vyvrací obvinění z masakrů v operaci Hiram a jinde.

Historie se zmiňuje o několika případech systematického etnického čištění. Většinu z nich spáchala arabská strana proti Židům. V Jeruzalémě byla násilně vysídlena celá židovská populace Starého města. V Gush Etzion bylo povražděno přes sto lidí a zbytek byl zajat. V Mishmar Hayarden byli všichni usmrceni nebo zajati. Na jiných místech židovští obyvatelé uprchli, než je Arabové mohli zabít. V oblastech dobytých Araby v roce 1948 nezůstal ani jeden palestinský Žid.

Izraelský veterán z války za nezávislost v roce 1948 vyvrací lži „nových“ revizionistických historiků ve svém autentickém svědectví:

„Aby podpořili palestinští představitelé své požadavky na úplný návrat arabských uprchlíků a jejich potomků do Izraele, palestinské vedení již téměř 80 let usilovně šíří ve všech dostupných médiích příběh o jejich „Naqbě“, katastrofickém útěku z Palestiny v letech 1947–1948. Tato verze událostí – plná židovské brutality a arabského utrpení – je lží, jejíž čas nadešel a kterou dnes téměř všichni, ať už nežidé nebo Židé, považují za pravdivou.

Stala se nejnovější krvavou pomluvou proti lidu Knihy a stejně jako ostatní nikdy nezmizí. Nicméně mnoho židovských pacifistů – izraelských i amerických – se připojilo k narativu o Naqbě a mezi jeho předními zastánci jsou nyní i židovští autoři a intelektuálové. Jedním z takových židovských PR materiálů o „Naqbě“ je kniha „The Roots of the Palestine Refugee Problem–Revisited“ (Kořeny palestinského uprchlického problému – revize) izraelského levicového autora Bennyho Morrise. V knize se Morris zaměřuje zejména na operaci Hiram, izraelskou kampaň, jejímž cílem bylo vyčistit Galileu od cizích bojovníků, kteří se infiltrovali do tamních arabských vesnic. Tvrdí, že v těchto vesnicích došlo k četným masakrům, vyhnáním a znásilněním spáchaným židovskými silami.

Morris se v poslední době poněkud přiklonil k pravici, protože ospravedlňuje vyhnání, o kterém píše: podle jeho současného názoru by mladý izraelský stát nemohl přežít, pokud by nebyl očištěn od nepřátelského arabského obyvatelstva. Ale realisticky vzato nezáleží na tom, zda je Morris levicový nebo pravicový, jestřáb nebo holubice. Ať už jsou jeho politické názory jakékoli, palestinští propagandisté si z jeho zprávy vyberou to, co potřebují, aby podstatně podpořili svůj mýtus o Naqbě a své radikální požadavky na repatriaci všech uprchlíků a jejich potomků do srdce Izraele.

Byl jsem svědkem doby Naqby a jsem nucen se postavit proti takovému napadání Izraele ze strany Palestinců a jejich židovských spojenců. Jako praktikant u Palmachu a poté u regulérních izraelských sil během války za nezávislost jsem neměl ani vojenské dovednosti, ani plynulou znalost hebrejštiny a pro své jednotky jsem byl pravděpodobně spíše přítěží než přínosem. Moje skutečná užitečnost pro Izrael se možná projeví až o 53 let později. Díky této službě v mládí mohu nyní – když se palestinský mýtus stává zákonem a tvrdou pravdou i pro Židy – jako starší svědčit proti lži o Naqbě.

Fakta o válce za nezávislost 15.5.1948- 20.7.1949

A. Palestinci zahájili válku, která vedla k jejich Naqbě. Vojáci z Tel Avivu nakonec dobyli Jaffu, ale byli to arabští bojovníci v Jaffě, kteří jako první vystřelili z věží svých mešit na Tel Aviv a proměnili meziměstské pohraniční oblasti v bojiště.

B. Prvními uprchlíky nebyli Arabové, ale jemenští Židé z telavivsko-jaffské země nikoho, kterou vytvořila arabská agrese. Na rozdíl od Palestinců měli pouze dočasný status uprchlíků. Místo toho, aby je odsunuli a zapomněli na ně v ubohých uprchlických táborech, jejich aškenázští krajané je přijali do svých čtvrtí. Jemenité většinou tábořili v předsíních bytů v Tel Avivu a využívali kuchyňské a hygienické zařízení stálých obyvatel. Když Jaffa padla do rukou vojáků Irgunu, vrátili se domů.

C. Palestinci uprchli z mnoha důvodů a před mnoha hrozbami, skutečnými i domnělými, a tisíce a tisíce z nich uprchly, aniž by je k tomu někdo nutil. Například když moje jednotka obsadila opuštěnou britskou policejní stanici v Sidn’a Ali v Šaronově nížině, britské jednotky byly stále rozmístěny v okolí a my jsme museli cvičit a hlídkovat s našimi několika zbraněmi (zastaralými nebo podomácku vyrobenými) ukrytými. Nicméně Arabové ze Sidn’a Ali byli dávno pryč, dlouho předtím, než jsme je mohli vyhnat, a zatímco Britové byli stále na místě, aby je před námi chránili. Netřeba dodávat, že vzhledem k absenci jakýchkoli palestinských cílů (kromě několika opuštěných velbloudů) jsme nespáchali žádné znásilnění.

Nevím, proč lidé ze Sidn’a Ali uprchli, ale nechali tam správce, jako znamení, že se hodlají vrátit, jakmile budou ti otravní Židé etnicky vyčištěni. Neutekli proto, že se báli židovských gangsterů, ale kvůli racionálnímu a rozumnému úsudku: Židé budou vyhubeni; my se zatím vypaříme, zatímco se bude odehrávat ta chaotická a nebezpečná akce, a poté se vrátíme, abychom si vzali zpět své domovy a zdědili také ty pěkné židovské nemovitosti.

Odhadli špatně; a Palestinci jsou stále mučeni zbytkovou hanbou ze svého útěku. Jejich hanba je tak velká, protože v jejich očích útěk před Židy byl jako útěk před ženami; a protože bylo tolik Sidn’a Alisů. Aby zmírnili svou hanbu, hlasitě a neustále požadují, aby byla jejich nechutná historie přepsána a obrácena.

Zatímco já jsem nebyl svědkem žádných izraelských zvěrstev v pobřežní Sharon Plain, Ralph Lowenstein, americký dobrovolník z roku 1948 a profesor žurnalistiky na Floridské univerzitě, vyvrací Morrisova tvrzení, že židovské jednotky zapojené do operace Hiram páchaly masakry a etnické čistky v Galilejských kopcích. Profesor Lowenstein byl mladým řidičem polopásového vozidla v 79. praporu 7. brigády, jednotce, která vedla operaci Hiram. Stejně jako já vyvrací Morrisova tvrzení o židovských válečných zločinech:

„Nikdy jsem nic podobného neviděl, ani když se to údajně dělo, ani poté, co vyšlo najevo. Po smíšeném křesťansko-muslimském městě Jish, které bylo prvním místem, které jsme napadli, jsem během operace Hiram viděl prakticky všechny arabské vesnice na linii mezi Safadem a Kadeshem na libanonské hranici, a vzorec byl následující: vesnice obsazené křesťanskými Araby zůstaly nedotčeny; muslimské vesnice byly opuštěny dlouho předtím, než se tam dostaly izraelské jednotky.

V té době se šířily zvěsti, že v jedné vesnici došlo k masakru, a týden po našem návratu z boje byla na každé vojenské základně rozdána směrnice v angličtině a hebrejštině, která zmiňovala tyto zvěsti a varovala před strašlivými důsledky pro každého vojáka nebo důstojníka, který by mohl být usvědčen z účasti na takových incidentech. Neexistovaly žádné zvěsti o znásilňování nebo etnických čistkách, pouze o jednom ojedinělém masakru spáchaném v zápalu boje.“

Mimochodem, izraelská touha po znásilňování a zabíjení, kterou Morris odhalil, nebyla v roce 1948 podpořena žádnými rasistickými nebo démonizujícími výroky – žádnými výrazy typu „Slap the Jap“ (Udeř Japonce), kterým jsme se my Američané oddávali během druhé světové války. Ve skutečnosti mě překvapila neutralita a neosobnost výrazů používaných k popisu nepřítele: pouze „Aravim“ (hebrejský plurál slova „Arabové“) a podobné výrazy. Stejné stručné podhodnocení je dnes v Izraeli normou.

Výše uvedené se může číst jako propaganda typu „Huni znásilňují jeptišky“ a já sám jsem nikdy neviděl zmrzačené židovské mrtvoly. Ale viděl jsem fotografie a mohu říci, že naši důstojníci z Palmachu – muži, kteří spíše podceňovali než hysteričtili – nám při akcích nařizovali, abychom si vždy schovali kulku nebo granát pro sebe, abychom nepadli živí do rukou arabských partyzánů. Zajetí nepřicházelo v úvahu. Prof. Lowenstein to nezávisle potvrzuje: „Všichni jsme tehdy věděli, že pokud nás, zahraniční dobrovolníky, zajmou, naše životy budou mít malou cenu. Arabské zvěrstva se dala očekávat a také k nim docházelo.“

Stručně řečeno, sotva tři roky po skončení holokaustu palestinští Arabové pod vedením Hitlerova přítele, spolupachatele holocaustu, Haj-Amina Al-Husseiniho, jeruzalémského muftího, radostně slíbili hromadnou genocidu – nejen přesun obyvatelstva, ale genocidu – a dramaticky nám ukázali, že jeho stoupenci mají schopnost a chuť ji provést.

Židé v Palestině reagovali tak, jak by měl reagovat lid, který je v početní i zbraněmi převaze: „vyčistili“ arabské komunity, které se staly – nebo hrozily, že se stanou – nástroji obnoveného holocaustového podniku. Několik příkladů: Vyhnali obyvatele Tirehu, kteří měli ve zvyku střílet na židovské vozidlo na dálnici Haifa-Tel Aviv, a vyhnali obyvatele Kastelu a dalších vesnic, které zkrvavily silnici Jeruzalém-Tel Aviv. Aby otevřeli námořní cesty k zbrojním trhům a uprchlickým táborům v Evropě, obsadili přístav Haifa; aby osvobodili Tel Aviv od neustálé střelby, obsadili Jaffu; aby odřízli Palestince od jejich libanonských a syrských zbrojířů, provedli operaci Hiram a obsadili Galileu.

Druhým velkým kontextem, který ovlivňoval izraelské jednání, byla samozřejmě samotná válka. Ve válce se moc individuálního svědomí přenechává státu, který vyžaduje zabíjení jako morální povinnost, zatímco potěšení ze zabíjení je vyhrazeno jednotlivým vojákům. Výsledek: člověk může zabíjet s čistým svědomím. To je spíše lidský než židovský recept na rutinní masakry ve válce. Tento scénář jsme již viděli. Takto v průběhu druhé světové války RAF způsobila německým městům peklo, které daleko převyšovalo vše, co Luftwaffe kdy způsobila Londýnu, Rotterdamu, Coventry, Varšavě a Guernice dohromady. Britská populace si však nestěžovala, ani levice. Nedošlo k žádným bouřlivým demonstracím požadujícím ukončení bombardování Hamburku, Drážďan nebo Berlína. A proč ne? Protože válku a teroristické bombardování zahájil Hitler a krvaví Němci dostali jen to, co si zasloužili.

Stejnou logikou byly bombardovaná a atomizovaná japonská města v USA přijaty jako částečná odplata za Pearl Harbor. Stejný ponurý kontext také ospravedlňuje izraelské „válečné zločiny“: Naši palestinští bratranci zahájili válku v roce 1948 a tím uvolnili válečné choutky národa přeživších, lidí, kteří neměli kam utéct, kteří po tisíciletí potlačovali svůj hněv a nyní si na něj vysloužili plné právo. Opět profesor Lowenstein: „Mnozí z našich vojáků byli nedávno vysídlenými osobami, přeživšími holocaustu, kteří neměli přílišný respekt k jemnostem civilizace, ne-li k životu samotnému.“

Bylo to pouhé tři roky po holocaustu a my jsme se stále dozvídali o plném rozsahu hrůz z úst dětí, které k nám přicházely z uprchlických táborů v Evropě, vězeňských táborů na Kypru a hrobů nesčetných Anne Frankových na polském nebi. Jejich hlasy se mísily s hovorem Palestinců, kteří s nevinnou radostí, s jakou uvažují o masakru, dychtivě popisovali, co udělají této konkrétní bandě Židů. A nyní, o padesát pět let později, jsou všechny „ušlechtilé duše“ – kvakeři, unitáři, Společnost přátel, B’Tselem – tak zklamané Izraelci z roku 1948. Proč? Protože jako národ obětí „neprojevili empatii“, „necítili bolest Arabů“. Samozřejmě že ne. Opravdu podivné je, jak relativně zdrženliví Židé ve skutečnosti byli.

Nakonec tedy není přehnané tvrdit, že Aravim, kteří jako první vypustili válečné psy, nesou konečnou odpovědnost za zabíjení na obou stranách. Ignorovat tyto souvislosti války za nezávislost a pouze odsuzovat židovské „válečné zločiny“ znamená démonizovat Izraelce. Bez těchto imperiálních souvislostí stojí izraelské zabíjení osamoceně. Jako jedinečné zločiny dominují historické scéně. Připojují se k dalším krvavým pomluvám: Žid jako vrah Krista, Žid jako pekař krvavých macesů, Žid z Protokolů sionských mudrců (“Tady je Shylock! A je ozbrojený!“). Když však obnovíme kontext války, to, co v jeho nepřítomnosti vyniká jako výlučně židovské hrůzy, nové vraždy Krista, se zmenší a stane se součástí obecné lidské krajiny, která je ve všech svých částech pokrytá krví.

Každý, kdo se aktivně zapíše do dějin, si zašpiní ruce. Ale nejšpinavější ruce mají ty velké duše, jejichž čisté svědomí jim nedovolí bojovat ani proti vlastním vrahům. Ať se starají o svou vlastní morálku a nezatěžují bojující Izraelce svou pokřivenou zbožností“.

Hana Lukešová