Na Česko dopadla pěst ultralevicového woke terorismu

ANTONÍN VAVRUŠKA

Už sedm dní plní přední stránky novin „antisionistický“ teroristický útok na pardubickou zbrojovku. Woke terorismus je zřejmě už i českou věcí. Zatímco v islamizované (a především značně progresivizované) západní Evropě nad takovými událostmi málokdo pozvedává obočí, protože se zde sčítají po stovkách, pro Česko se jedná o novinku, která vyvolala šok. Jak jsme si ale mohli myslet, že nemůže dojít i na nás?

V českých zemích se po mnoho let těšíme relativnímu klidu. Mezi naše tradiční národní rysy patří víra, že se nás prostě některé věci netýkají. Vždyť to se u nás přece nemůže stát… Je to ale mýtus – a vybuchující muničáky a podpálené zbrojovky by nás z něj mohly konečně vyvést. Není sporu o tom, že pardubický incident je teroristickým činem. Přihlásila se k němu jakási pofidérní skupina The Earthquake Faction a jasně deklarovala své motivy: útok na výrobu zbraní pro Izrael a boj za práva Palestinců.

V rámci standardizovaných postupů vyšetřování se tváříme, že je na stole vícero podobně pravděpodobných variant, mluví se o různých operacích pod falešnou vlajkou, akcentují se teorie o zapojení ruských tajných služeb atd. Byť ruské potácení se na Ukrajině demonstruje snad všechno, jen ne nepřekonatelnou sílu této mocnosti, představa, že její sofistikovaná rozvědná síť naverbuje ke svým podvratným akcím někoho, jako jsou naši pardubičtí žháři (tedy zatím pouzí podezřelí), se jeví jako směšná. Oni vlastně ani nejsou tak úplně „naši“. Pojďme se na ně podívat.

Největší pozornost na sebe strhnul muž exotického vzezření jménem Youssef Moursi. Není namístě se jej pokoušet nějak charakterizovat, poněvadž tak učinil sám, a to je třeba respektovat! Definuje se jako „on/ona/oni, aktivista/ka, student/ka a vášnivý/á fotograf/ka“. Dále má „velkou úctu k intersekcionálnímu feminismu a postkoloniálním studiím“. Slovní spojení „Svobodná Palestina pro ně znamená domorodé, antiimperialistické, queer, feministické, environmentální a antikoloniální povstání“. Soustředí se na „kolektivní solidaritu a boj proti systémovému útlaku, přičemž rozdává lásku a uzdravuje se spolu s komunitou“. Dodávám, že „studuje“ na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy (za peníze českých daňových poplatníků).

Jeho kolegyně, Češka Anežka Brahová, se vyznačuje něčím podobně nesrozumitelným a pofidérním, jen k tomu ještě přidává boj za osvobození vánočních kaprů a nevylíhnutých kuřat, které vnímá jako „oběti vaječného průmyslu“ (potraty nenarozených dětí jsou samozřejmě úplně OK). Další podezřelou je americká občanka, kterou policie zadržela na Slovensku. Pátrá se po dalších šesti osobách, které zřejmě rovněž opustily zemi a vzhledem k profilům jejich soudruhů se můžeme, hádám, jen těšit, co jsou zač ony.

Upatlanost amatérismu

Právě profily podezřelých, spolu s videem, které při realizaci útoku pořídili a posléze zveřejnili, nesvědčí zrovna o špičkově provedené práci nějakých profesionálů. Odborníci poukazují na pravý opak. Celá akce ve skutečnosti působí nesmírně amatérsky. O určité „upatlanosti“ celého plánu svědčí také to, že pachatelé si nebyli schopni zjistit, na co vlastně útočí. Nezlikvidovali totiž žádné drony chrlící dílny, které by byly jakkoliv důležité pro izraelské vojenské úsilí na Blízkém východě. Zapálili administrativní budovu a sklad, kde se žádné drony pro Izrael podle všeho nikdy nenacházely. Zaútočili na firmu, která s Izraelem na výrobě žádných dronů nespolupracovala.

Co nebinárního neomarxistického feministu z Egypta a českou studentku sociologie spojuje? Za prvé, oba působí jako nějaká reklama na lidské neštěstí a zmar. Kdyby nevtrhli na cizí pozemek, nezaložili zde požár (přičemž mohli někoho zabít, protože nemohli vědět, jestli se v budovách někdo nenachází) a nezpůsobili materiální škody, které zasažený holding počítá ve stovkách milionů, zasloužili by si možná především všeobecnou lítost.

Tím ústředním styčným bodem jejich životů je však doktrinářské progresivistické vyznání ve své nejbrutálnější podobě, což nejlépe vystihují jejich vlastní medailonky a „tvorba“ na sociálních sítích a v médiích. Oba byli pevně srostlí s českou ultralevicovou scénou, která bojuje proti všudypřítomnému bezpráví a zaštiťuje se radikálním feminismem (extremistické sdružení Druhá směna), antikapitalismem (různorodé výhonky činnosti nechvalně proslulé Rosa Luxemburg Stiftung) a mimo jiné také horlivým antisemitismem – který však z pochopitelných důvodů otevřeně nedeklarují a maskují jej různými zástupnými cizojazyčnými pojmy, kterými úspěšně matou českou veřejnost.

Však si přiznejme, že o válku na Blízkém východě těmto vnitřně rozpolceným pokrytcům vůbec nejde (Brahová si 8. října 2023 pověsila na Facebook symbol entity, která tu válku zažehla). Kdyby nikdy nezačala (největším pogromem na Židy od dob holokaustu), tito „bojovníci proti všemu bezpráví“ by si bezpochyby našli jiný zástupný důvod, proč mají být Židé i s tím malým proužkem země, který se jim daří obývat, anihilováni. Stát Izrael je pro tyto lidi jen nějakým symbolem. Na mapě by jej pravděpodobně nalezli jen se značnými obtížemi, netuší nic o jeho dějinách, nerozumí ničemu z jeho žité současnosti. Primitivní hesla a propagandistické útržky však efektivně brnkají na strunu jejich mentální lability a náchylnosti podléhat extremismu a zabetonovaly je v klamných iluzích, že tento státeček může za všechno, co se jim v životě nepodařilo. A na tom něco je…

Všechno, co nenávidí…

Izrael totiž – ve velmi úzkých limitech jejich povědomí – ztělesňuje všechno, co z hloubi duše nesnáší. Vedle Židů jde o západní civilizaci, liberální demokracii, kapitalismus, volnomyšlenkářství, pokrok, vztah k vlasti, úctu k tradici, vzdělanost a étos úspěchu, vojenskou, průmyslovou, ekonomickou a další kompetenci. Barbarský vpád do Izraele, vypalování kibuců, střílení, stínání, upalování, týrání, mučení a znásilňování izraelských mužů, žen i dětí vnímají tyto osoby ve svém šílenství jako revanš vůči všemu, co nesnáší, jako ozbrojený „antiimperialistický“ odboj, jako pomyslnou ránu pěstí Západu…

A někde tady se vtírá ona otázka: vážně máme právo být tak překvapeni? Ten útok, přiznejme si, nijak šokující není a nebyl. Jediný jeho autenticky překvapující prvek je strhující míra osobní obskurnosti jeho pachatelů. Léta letoucí se v naší zemi ozývají hlasy, které důrazně varují před rozvratnými a zhoubnými fenomény, které „naši“ teroristé reprezentují přímo učebnicově. Bohužel byla také taková varování léta letoucí vysmívána a bagatelizována. Sektářští fanatici tohoto ražení totiž určitou část společnosti přesvědčili o tom, že jsou jejich kompletně extremistické postoje v zásadě legitimní, a dokonce se jim daří v pravidelných intervalech svým ideologickým jedem intoxikovat mainstream. Přinejmenším Moursi se stranou rozhodně nedržel; svůj extremismus aktivně šířil, a dokonce dával okatě najevo jistou pohrdlivost vůči odmítání násilí coby prostředku pro dosahování ideologických cílů. Tak kde to jsme?

Trpíme syndromem oblbnuté společnosti, která vyčkává, až začnou náckové hajlovat, abychom si o nich mohli začít myslet, že jsou náckové? Vlastně ani ne. Mimochodem, je chybou předpokládat, že tito fanatici kohokoliv kopírují. Jejich komunikace je o dost rafinovanější než zvedání natažených pravaček. A ideologicky vzato si vytvořili unikátního kočkopsa, který je doslova narvaný ambivalencemi všeho druhu. Kdybychom se však drželi toho příměru, ve skutečnosti nám už „hajlují“ – různými krypto-genocidními slogany, teroristickou symbolikou atd. A následovat už nemohlo nic jiného než násilí.

Vezměme rozum do hrsti a nekolébejme se vstříc falešnému klidu představami o nějakém excesu, který se už nemůže opakovat. Pravděpodobnější je pravý opak – z jednoho prostého důvodu: že zde mají podobné akce již své zázemí, kterému bylo dovoleno se v posledních letech bezprecedentně rozbujet (ať už má podobu agresivních pouličních hloučků nebo redakcí, které jejich hesla nadšeně amplifikují). Zatímco soudruzi diskutují o „pravicovém extremismu“ (který vidí v takových věcech, jako jsou státní hranice, rodina, volný trh apod.), visí nad námi všemi meč v podobě woke terorismu – soudružského pokušení teror zopakovat a nové mučedníky napodobit. Funguje to jako plíseň. Pokud se proti ní nezakročí, bude se bujivě rozlézat dál a dál.

 

DENÍK.TO