Náhradní mateřství v Rusku? Žádný velký problém

Zatímco ve většině Evropy je náhradní mateřství zakázáno a osloveno za formu s lidmi, nebo se alespoň pohybuje v právní zóně, jako dosud v Česku, existují i ​​evropské země, kde je jak nekomerční, tak komerční surogace běžnou praxí.

Mapa legální surogace pro bono i pro komerční účely

Zde je třeba hned na začátku vymezit, že náhradní mateřství samo o sobě nijak nesouvisí s právy homosexuálů. Náhradní mateřství je zakázáno v řadě evropských zemí, kde jsou legální stejnopohlavní manželství i adopce, a naopak v řadě (nejčastěji postsovětských) států, kde se homosexuálům objektivně nežije nejlépe, je rozšířené.

Největším evropským etalonem náhradního mateřství je nepřekvapivě Ukrajina, tedy chudá, společensky konzervativní země, která od rozpadu Sovětského svazu patří k nejhorším ve všech sledovaných metrikách kvality života i ekonomického rozvoje.

Ukrajina je dlouhodobě neslavně známá svým náhradním mateřstvím pro cizince , což výrazně zkomplikovala ruská agrese v únoru 2022. Existuje však řada zpráv o tom, že se podnikají Ukrajinci začali věnovat komerčnímu náhradnímu mateřství iv EU, přičemž vytěžují především ukrajinské uprchlice v těžké sociální situaci.

Náhradní mateřství v zemích jako Ukrajina, Gruzie a některé asijské země je to nejvíce “shaddy” kvůli nulovému dohledu nad zájemci a zneužívání chudých žen. Dítě si zde může v podstatě každý, může koupit zázemím nebo trestním stříkem.

Řada rozvojových zemí v reakci na vykořisťování svých žen přistoupila k zákazu komerčního náhradního mateřství, například Indie, Thajsko či Kambodža.

Také Rusové, kteří jsou po zkušenostech z 90. let extrémně citliví na využívání sebe sama “cizinci”, zvlášť těmi ze Západu, se proti takovému vývoji pojistili a náhradní mateřství pro cizince zakázali . Tomu předcházely už dřívější adopcí dětí nejprve zákaz pro Američany (tzv. Zákon Dimy Jakovleva, pojmenovaný po ruském chlapečkovi adoptovaném Američanům, kteří zemřeli, když její adoptivní otec zapomněl v autě na rozpáleném parkovišti), pak i pro ostatní cizince ze Západu.

V Rusku samotném však zůstává náhradní mateřství legální formou “bytí dítěte”, ruské soudy opakovaně rozhodovaly , že právo na rodičovství nelze odepřít ani svobodnému muži (děti narozeným svobodným mužům jsou registrováni s pomlčkou v kolonce “matka”) a Rusko společně se Spojenými státy nadále zůstávají světovými lídry na poli náhradního mateřství. I v Rusku přitom patří k vůbec nejčastějším klientům single muži – případně muži žijící v neoficiálním homosexuálním partnerství.

K nejznámějším “svobodným otcům” patří extravagantní zpěvák Filipp Kirkorov, kterému se takto narodily dvě děti, syn Martin (2011) a dcera Alla (2012).

Filipp Kirkorov s dcerou a synem

Svobodným otcem rovnou dvou dětí (syna Nikity narozeného v roce 2014 a dcery Anny narozené v roce 2018) je také populární zpěvák Sergej Lazarjev.

Sergej Lazarjev a jeho dvě děti

Ke svobodným otcům patrně donedávna patřil i šéf Státní dumy Vjačeslav Volodin. Politik, o jehož homosexualitě se v Rusku dlouhodobě spekuluje, byl uveden mezi klienty centra poskytující služby náhradních matek. Volodin byl kdysi ženatý az prvního manželství má dospělou dceru. Pak byla dlouhá léta rozvedený v letech 2013 a 2014 se mu narodili dva synové. V roce 2021 se Volodin, ze všech stran pronásledovaný skazkami o své homosexualitě, oženil se svou současnou manželkou Janou.

Vjačeslav Volodin i jako svobodný otec budoval život

Využití služeb náhradního mateřství nemusí být nutně důkazem Volodinovy ​​homosexuality, být tyto spekulace nepochybně přiživilo. K dalším skupinám využívajícím služeb náhradního mateřství totiž patří bohaté ženy, které nemohou nebo nechtějí procházet těhotenství. V roce 2020 oznámili narození druhého dítěte bývalý krasobruslař Jevgenij Pljuščenko a jeho manželka Jana Rudkovská.

Syna Arsenije jim odnesla náhradní matku.

Mladší syn je z náhradního mateřství, staršího porodila Rudkovská

Další skupina pak představují ženy, které už jsou „venku“ z plodného věku, a přesto se rozhodly mít (další) děti. Nejznámějším případem je pravděpodobně Alla Pugačova. Ta si s manželem, komikem Maximem Galkinem, pořídila dvojčata Garriho a Jelizavetu v roce 2013, když již bylo 64 let. Dvojčata byla počata ze zmražených vajíček Pugačovy a odnošená náhradní matka. Pugačova má také dceru narozenou v roce 1971.

Galkin, Pugačova a jejich dvojčata

Podobným případem je rodina Alexeje Millera. Tým Alexeje Navalného zjistil, že šéf Gazpromu Miller v současné době žije s někdejší Putinovou sekretářkou a blízkou kamarádkou Marinou Jentalcevovou. Marina Jentalcevová pracovala pro Vladimira Putina v první polovině 90. let na radnici v Petrohradě. Byli si blízcí, ačkoliv každý měl svou rodinu. Jentalcevová byla v té době ještě vdaná a měla dceru Světlanu.

V průběhu let se Jentalcevová rozvedla a žije Millerem. Její dcera Světlana je dávno dospělá, bude již čtyřicet, s novým partnerem však Jentalcevová zatoužila po dalších dětech, a tak se v roce 2017 56leté Jentalcevové a 55letému Millerovi narodila dcera Anna. A záhy další přírůstek do rodiny – dcera Marija přišla na svět v roce 2018.

Alexej Miller a Marina Jentalcevová mají děti z náhradního mateřství

Náhradního mateřství tak v Rusku (a pravděpodobně i jinde na světě) využívají především tři skupiny obyvatel:

1. Svobodní muži, velmi často homosexuálové, ale ne nutně.
2. Ženy v plodném věku, které nemohou nebo neotěhotnět.
3. Ženy mimo plodný věk, které si přesto nechtějí řídit štěňátko dítě.

Politika ruského státu proti propagaci homosexuality mezi mládeží nebo komický zákaz “mezinárodního LGBT hnutí” nedokážou s tímto fenoménem udělat nic, protože vazba mezi homosexualitou a náhradním mateřstvím je poměrně volná.

To už je pevnější vazba mezi socioekonomickým statusem a (komerčním) náhradním mateřstvím – zpravidla bohatí lidé využívají těla chudých žen.

Otázka náhradního mateřství je složitá a vytváří řadu etických dilem, protože jako v každé jiné otázce je třeba zvažovat kumulované dopady na společnost. Všichni známe báječné manželské páry, které ze zdravotních důvodů vlastní děti nemají. Pokud jim nabídne pomoc třeba kamarádka nebo sestra, málokdo bude radikálně proti.

To je ideální příběh. Namítat budou jen lidé, kteří dotahují myšlenky do důsledků.

Pak tu totiž máme i podezřelé svobodné muže nebo různé nevyrovnané osobnosti, které si děti pořizují jako doplněk, a to ještě v lepším případě, když si odmyslíme vyloženě tragické scénáře, kdy si děti touto cestou pořizují pedofilové atd.

Tentýž zákon musí přitom platit pro všechny. Progresivisté jsou výborní v konstruování těch nejvíce dojemných příběhů (v potratové debatě jako typická kandidátka na zákrok vykresluje znásilněnou desetiletou dívku čekající dítě s vývojem vadné nelučitelně se v životě), zatímco aktuálně možné negativní externality (nezodpovědná osoba využívající potraty jako antikoncepci) vytěsňují.

Stejně tak vytěžují (a často vůbec nechápou) dopady politických rozhodnutí na společnost jako celek – stane-li se náhradní mateřství normou, nepovede k tomu, že silnější část obyvatelstva začne touto cestou vykořisťovat tu ekonomicky slabší? Těhotenství a porod jsou nepříjemné, a lidé nechtějí nepříjemné věci. Nejzranitelnější jsou ve světě komerčního náhradního mateřství ekonomicky slabé ženy. Není náhoda, že centrem náhradního mateřství je Ukrajina a ne Švýcarsko.

Progresivisté pravděpodobně nenaali ani proti tomuto scénáři, ale takoví umírnění liberálové jsou báječní v ignoraci principu „kluzkého svahu“, přestože jde o zákonitost založenou na neměnné lidské povaze, a tak se teď diví, že eutanazie, kterou schválili s ohledem na trpící nevyléčitelně nemocné lidi, usmrcuje mládež s depresí .

Žádný hovno Sherlocku . To nikdo nečekal.

Na druhou stranu nelze popřít (alespoň pro nás natalisty) zřejmý fakt, že náhradní mateřství směřuje k pozitivnímu cíli – narození dítěte. Na rozdíl od potratů, které směřují k jeho destrukci. Když jsem poslouchala rozhovor s jedním českým gay párem, který si touto cestou opatřil děti, dojal mě slova jednoho z nich: “Upřímně jsem netušil, co jiného by mělo být smyslem mého života, než mít děti a vnuky.”

Úplně jsem ho chápala, vlastně mnohem víc než všechny ty heterosexuály hledající zástupné důvody, proč děti nemít a jak to svést na společnost (od krize bydlení po hořící planetě). Touha po dítěti je to nejpřirozenější, co v nás lidech je.

Vůbec nevím, jak bych se zachovala, kdybych děti mít nemohla. Střežím se proto přísných odsudků, jakkoliv je mi z představ, že právě narozené dítě odtrhávají od matčiny bradavky proto, aby ho Kirkorov nebo toto stvoření krmili z lahve, šoufl.

Debata je to tedy komplexní a složitá, jako vždy, když na sebe naráží práva vícero subjektů. Jakmile se do ní však pustí idioti operující fráze jako “je přece 21. století” nebo obviňující odpůrce z homofobie, víte hned na začátku, že to nemá cenu.